Míle 2021 aneb Klára na startu poprvé (1/2)
Míle...
Ani nevím, jak začít. Bylo toho tolik, vlastně všechno bylo! Od počáteční nervozity, před startem, obrovské nervozity na startu až po téměř 17 dnů neskutečného dobrodružství. Ale pěkně popořadě... Důležitá věc, kterou bych chtěla říct na prvním místě, je ta, že ani na minutu jsem nepochybovala o tom, že na start patřím. Ano, všichni mě strašili, někteří odrazovali, někteří dokonce soudili, že na to nemám. Když se k tomu připočte fakt toho, jak málo holek se na míle hlásí a jak málo je dokončí, člověk začne přemýšlet nad tím, proč to tak je, jestli to vážně není zábava pro holky. Ne kvůli nepohodlí, nulové hygieně, náročnému šlapání na kole, na to všechno jsem si myslela, že jsem jakž takž připravená, ale spíš kvůli fyzické síle, která je potřeba při brodění řek, přenášení kola apod. Toho jsem se bála nejvíc. Na kole a běháním jsem něco natrénovala, ale fyzickou sílu až takovou přece jen nemám. Nenechala jsem se odradit a řekla jsem si, že pokud to nezkusím, nebudu znát odpověď na otázku, jestli na to mám a jaké míle skutečně jsou. A podmínky jsem k tomu měla ideální. Byla jsem po rozchodu, s benevolentním zaměstnavatelem a s parťákem Radkem, který platí za jednoho z nejhodnějších lidí a největšího pohodáře, co znám. A tak začaly mé první míle!
Teoretickou přípravu jsme se snažili brát poctivě, excelovské tabulky se seznamy věcí, náčrty s rozmístěním věcí na kole a hlavně kupování všeho. Od kola, přes brašny, GPS, helmu, spacák, světlo, nářadí na kolo... "Trochu" času a "pár" peněz to vzalo, ne že ne. S Radkem jsme mívali pravidelné schůzky a hovory, při kterých jsme si vyměňovali své postřehy a vzájemné pocty nejistoty. Vše se to ale neslo v duchu velkého těšení se a touhy po dobrodružství, to jsme měli společné. Spojovalo nás taky to, že jakmile se jeden z nás ozval tomu druhému s nějakým zlepšovákem, ten druhý už na něm pracoval. To byla známka toho, že můžeme být dobře sehraná dvojka. Byla jsem zvědavá především na to, jestli spolu dokážeme tak dlouho fungovat a neposlat se někam. Dostali jsme dobrou radu do života, že klidně se můžeme někam poslat a můžeme si vynadat, ale že se za žádnou cenu nemáme rozdělovat. A tak vlastně znělo i naše pravidlo, že jedeme spolu za všech okolností a až v případě, že jeden z nás už z jakéhokoliv důvodu nebude moct pokračovat, může si ten druhý vzít jeho věci a jet sám dál. Ale doufala jsem, že tato varianta nikdy nenastane, to byla má největší noční můra.
"Pokud to nezkusím, nebudu znát odpověď na otázku, jestli na to mám a jaké míle skutečně jsou."
Inu, zvědavá jsem byla na všechno.... Na to, co řekne moje tělo na takovou akci, jak zvládnu tak dlouho v kuse kooperovat s jedním člověkem, jestli jednoho dne nebudu mít toho tuláckého stylu života dost... Až konečně nastal den "D" a my jsme se ocitli v Aši, odkud se ten rok startovalo (každý sudý a lichý rok se přehazuje start z české Aše a ze slovenské Nové Sedlice). Všude spousta lidí, povinné focení, vážení, měření tuku, nahrávání trasy do navigace. Nervozitu zahnalo předstartovní pivo a sem tam kus řeči s kdekým, a to doslova, protože mílaři jsou zvláštní sorta lidí, samozřejmě v tom dobrém slova smyslu, protože téměř s kýmkoli můžete hned navázat řeč o čemkoli a nebude to divné. V 15:00 hod. se ozval povel start a my jsme šlápli do pedálů do prvního kopce vedoucího hned z ašského náměstí. Cesta vedla nejprve na Trojmezí u města Hranice (trojmezí proto, že se zde sbíhají hranice historických zemí Čech, Bavorska a Saska), kam severáci i jižané, cca 290 lidí, vyrazilo společně. Tam se cesty obou směrů rozdělily a naše jižanská pouť mohla začít. Vzhledem k tomu, že jsme absolutně netušili, co nás čeká, razili jsme heslo: "Hlavně nepřepálit začátek, musíme se přece šetřit na Krkonoše!" a "Jistota je kulomet!". Zvláště toho druhého hesla jsme se drželi často a znamenalo to, že je lepší slézt z kola, než si rozbít cokoli na sobě či na kole.
První den strávený v Českém lese byl, jedním slovem řečeno, výživný. Hodně bláta, málo civilizace, ještě s hodně mílaři kolem sebe. Urazili jsme cca 75 km a nastoupali jsme 1.432 výškových metrů. Jakmile se začalo stmívat, byl ve vzduchu cítit déšť a začalo se ozývat hřmění. Kousek pod Dylení (940 m n. m.) se všichni přítomní mílaři pustili do boje o přístřešky. Jeden mílař se dokonce vracel proti nám, doslova běžel při kole k posedu a volal: "Ten je můj!". V dalších altánech už taky bylo plno, a tak se kluci snažili upíchnout pod střechu alespoň mě. Ale přece se nebudu dělit od party už první noc, to za prvé, a za druhé, i když jsem holka, nejsem z cukru. Našli jsme si kousek od trasy přístřešek na Liščí farmě, který jsme dozdobili celtou, aby nás uchránila před deštěm a bouřkou. Radar totiž nevěstil nic dobrého. Když už jsme se zabydleli, objevilo se v dáli světlo a za chvíli se ozvala prosba o možnost přenocování s námi. Byl to mladý klučina, Kuba z Prahy, snad vůbec nejmladší mílař, kterého jsme na mílích poznali. Noc strávená ve čtyřech byla klidná, mně se na tvrdé zemi alespoň trochu srovnaly bolavé zatejpované záda, které mě chytly pro jistotu už před mílemi. Ale budíček ve 4:00 hod. byl pekelný. Vstávat do tmy a lézt do promáčeného oblečení a treter, to bylo vskutku krásné první mílařské ráno. Jediným štěstím bylo, že Radek sršel optimismem a nadšením a jeho veselé povykování "Oheň, oheň!" by vzbudilo i mrtvého. Nutno podotknout, že má rána byla krušná celé míle, a byly to jediné momenty, kdy jsem toho moc nenamluvila. Myslím, že mí parťáci Radek s Kubou za to byli nemálo rádi.
Druhý den strávený v Českém lese byl v podobném duchu jako ten první. Bláto, mokré tretry, věčné přenášení kola. Jako první nás zrána čekalo tlačení kola na Dyleň, kde jsme se dostali k hranici s Německem. Na vrcholu této páté nejvyšší hory Českého lesa se nachází obytná budova postavená pro vojenskou posádku a pozorovací a odposlouchávací věž, která v minulosti hlídala provoz rádiového provozu v Bavorsku. Další zajímavostí tohoto místa je to, že podle místní tradice právě zde Napoleon Bonaparte roku 1805 vyhlásil zeměpisný střed Evropy. My jsme Dyleň zastihli v poněkud ponuré atmosféře, kdy se na vrcholu rozprostírala hustá mlha.
