Začnu od konce - cíl naší výpravy byl jasný. Řekli jsme si, že chceme jet na kole k moři, protože tam by mohlo být v půlce dubna teplo. Blížily se Velikonoce, které spolu s dalšími dvěma dny dovolené nabízely k dispozici plných 6 dnů volna. Za to správné moře jsme si bez dlouhého rozmýšlení zvolili moře Jaderské, za cílovou destinaci chorvatskou Istrii. Největší potíž z celé cesty přestavoval výběr správného dopravního prostředku, kterým bychom se mohli z Brna k našemu cíli přiblížit, ideálně se popovézt kamkoli k rakouským sousedům. Věděli jsme, že chceme jet na těžko, tedy užít si bikepacking se vším všudy. Proto se jako ideální prostředek jevil zpočátku vlak, který nabízel možnost naložení ověšených kol bez nutnosti další manipulace s nimi. Vzhledem k tomu, že jsme však nebyli schopni sehnat volné místenky pro kola do rakouských vlaků a riskovat obsazenost menších spojů jsme si netroufali, vlak jako horký kandidát padl. V úvahu přicházelo auto, nicméně pod tíhou starostí spojených s tím, abychom se vrátili zpět do místa startu, kde auto nechat týden zaparkované apod. jsme upustili i od plánu s autem. Zaměřili jsme se tedy na autobus, konkrétně na dopravce Flixbus, který nabízí přímý spoj Brno-Villach, s možností přepravy kol coby nadměrných zavazadel. Práci navíc pro nás představovalo složení kol do povolených rozměrů, nicméně kompenzací za to byla možnost vyspat se v autobuse a druhý den po 6. hodině ranní sedět na nabalených kolech ve Villachu. 

Odtud jsme vyrazili směr Grado, město na ostrově a přilehlém poloostrově rozprostírajícím se mezi otevřeným mořem a Lagunou di Grado, přezdívané jako "Ostrov slunce" či "Zlatý ostrov". Ani zde jsme se však dlouho nezdrželi, a poté, co jsme si během naší cesty vůbec poprvé užili výhled na moře, vyrazili jsme dál při pobřeží do města Terst. Právě Terst byl se svými přes 230.000 obyvateli naším největším městem na trase, a nutno podotknout, že podle toho i vypadala situace na tamních silnicích. Naštěstí netrvalo dlouho vymotat se z centra města a my jsme mohli pokračovat dál směrem do Slovinska, kde jsme záměrně objeli město Koper, vstupní bránu na istrijský poloostrov. Italský název města Capodistria v překladu znamená hlava Istrie, nicméně tady veškerá romantika tohoto místa končí. Jedná se totiž o významné průmyslové centrum s největším přístavem na území Slovinska a jediným mezinárodním nákladním přístavem země vůbec. Následovala cesta istrijským pobřežím, kde jsme přes město Isola (tam proběhlo první koupání v moři a výtečná slovinská večere - pljeskavica s ajvarem) a dorazili do Portorože, kde nás překvapil ruch podobný plné letní sezóně s pro nás do té doby nezvykle mnoho turisty. Město jsme tedy rychle opustili a vydali jsme se na putování kolem zhruba 6 ha velké Sečoveljske soline - Sečovljanských odsolovacích polí. Místo je doslova protkané mnoha kanály, tzv. solnými cestami, které přivádí vodu do mělkých nádrží, kde jsou postupným procesem odpařování získávány solné krystaly. 

Než se člověk stihne vynadívat na propracovaný, staletími ověřený systém získávání soli, ocitne se na slovinsko-chorvatském hraničním přechodu. Vzhledem k tomu, že již byla tma a my jsme za sebou měli ten den poměrně dlouhou etapu, trochu nás překvapilo, když nás začali nahánět celníci, abychom se legitimovali. Chorvatsko nás hned po samém přejezdu hranic přivítalo kopci, což se i v následujících dnech ukázalo být jako ta hlavní vlastnost naší chorvatské části výletu. Hlavu jsme složili do spacáků za městem Buje, kde jsme si našli poměrně solidní palouček na spaní. Místo to zřejmě bylo vyhlášené i mezi místními, neboť společnost nám po značnou část noci dělalo jisté zvíře - pracovně jsme jej pojmenovali jelen v říji. Zřejmě se však jednalo o srnce, kteří vydávají zvuky podobné "štěkání", jak jsme se dočetli posléze. Třetí den jsme měli namířeno do přímořského města Novigradu se středověkým nádechem, kde jsme se prošli po promenádě, posilnili jsme se burkem a výtečnými koblihami, a pak jsme pokračovali do Antenalu, vesnice, u níž řeka Mirna ústí do moře. Významnou stavbou je zde kilometr dlouhý most - viadukt vedoucí silnici právě přes tuto řeku. Pokračovali jsme přes Tar, Vabrigu a Červar Porat zpět k moři, kde jsme využili jednu z tamějších zátok k dalšímu koupání. Nutno podoktnou, že celá třetí etapa se nesla v duchu kamenitých stezek, kdy jsme byli vděčni za to, že máme horská kola a nikoli silničky či gravely. Na asfalt jsme se napojili zase až před městem Poreč, které se vyznačuje velmi bohatou historií dlouhou téměř 2.000 let. Možná i právě proto se jedná o jedno z nejnavštěvovanějších míst celého Chorvatska vůbec. Dále jsme pokračovali přes město Funtana a Vrsar, které je oblíbenou destinací všech nudistů, jak jsme se dočetli a které si údajně oblíbil i sám Giacomo Casanova. Odtud to bylo co by kamenem dohodil k Limskému zálivu, který je po celé své délce 10 km oboustranně lemován skalami s četnými jeskyněmi, nabízející doslova dech beroucí výhledy. Troufáme si říct rozhodně jedny z top tří panoramat z celého výletu. Nic na tom nezměnilo ani to, že po tomto sjezdu k zálivu následovalo opětovné několikakilometrové stoupání zpět na vrchol. Pro cyklisty poměrně nepříjemný úsek kvůli rušnému provozu na dosti úzké silnici. Vrcholovou odměnu v podobě nanuku na benzince jsme si samozřejmě nemohli odpustit. Následoval přejezd přes Bale, Peroj a Fažanu, město s nekonečnými sady, vinicemi a olivovníky, kde nejvíce bezpochyby zaujmou borovice pinie s typickým deštníkovým tvarem a semínky - piniovými oříšky. Nejvýznamnějším městem z celého třetího dne však bezpochyby byla Pula, současně největší město Istrijského poloostrova, jehož nejdominantnější stavbou je římský amfiteátr z 1. století n. l.  

Vzhledem k našemu plánu stihnout západ slunce na mysu Kamenjak, nejjižnějším bodě poloostrova, jsme dál na jih dupali poměrně svižně. Možná i kvůli nepříjemnému setkání s bez dozoru ponechanou argentinskou dogou, jsme skutečně při západu stanuli u zálivu Mala Kolumbarica na poloostrově Kamenjak, který je od roku 1966 chráněnou krajinou oblastí se vstupní mýtnou branou. Cyklisté a pěší turisté sem mají vstup zdarma, avšak my jsme zde na moc návštěvníků nenarazili, možná i díky tomu, že jsme místo navštívili mimo sezonu, a navíc ještě v podvečer. A tak jsme si mohli naplno vychutnat divokou krásu skalnatých zátok bez jakékoli zástavby i asfaltu, kdy jsme v naprostém tichu a klidu, vyjma burácejícího větru, mohli pozorovat otevřené moře. Ačkoli představa strávení noci zde byla více než lákavá, když před větrem jsme se mohli schovat ve vystavěném kamenném bivaku, rozhodli jsme se, že budeme pokračovat dál. Opět přes Premanturu, nejjižnější vesnici Istrie, jsme pokračovali na sever Istrie, tentokráte po jejím pravém břehu. Nejprve přes Pomer, kam mimochodem vedl poměrně dlouhý a úzký, nezajištěný betonový můstek přes vodu, jehož přejezd za tmy byl nemalým dobrodružstvím, dále do Medulinu a pak už jen nehostinným pustým pobřežím s nekonečnými zátokami, které za svitu měsíce a bouření moře působily poněkud depresivně a tísnivě, až k městu Valtura, kde se nám povedlo konečně najít místo pro složení hlavy.

Po 184 km a více než 2.000 výškových metrech jsme byli vděční za dřevěný stůl s lavicemi v olivovém sadu, co naplat, že s námi nocoval i štír, jak jsme zjistili při ranním rozbřesku. Další den byl takovým nekonečným příběhem stoupání od moře do vnitrozemí s následnými sjezdy zpět k moři do nadmořské výšky 0 m n.m. Na civilizaci i asfalt poměrně chudá etapa, která však přinesla jeden z nejkrásnějších přejezdů, a to po náročném kamenitém terénu, kdy jsme zřídka míjeli příbytky místních obyvatel romanticky rozmístěné do jinak zcela opuštěné krajiny. Tom zde při jednom sjezdu dokonce přejel hada, nejspíš nějakou užovku, která asi zrovna neměla svůj den. Většími městy na trase byl Labin a sousední Rabac, který leží ve stejnojmenné zátoce. Vyhlášené letovisko nás však příliš nezaujalo, a tak po návštěvě restaurace a chvíli odpočinku na pláži, či spíše útesu, kdy jsme ve snaze chvíli si odpočinout odolávali silnému větru v péřovkách, jsme sedli na kola a vydali se na nekonečné stoupání zpět do vnitrozemí. Bohužel bez vody a zásob, které nám došly a my jsme spoléhali na to, že v Rabacu vše potřebné dokoupíme. Na klidu nám nepřidalo ani to, že jsme se dalšími kilometry čím dál tím víc vzdalovali veškeré civilizaci, až se nakonec před námi objevila špička komínu uhelné elektrárny Plomin, který je se svou výškou 340 m nejvyšší postavenou stavbou v Chorvatsku. 

Vesnice Plomin Luka, v níž se elektrárna nachází, vypadala spíše jako město duchů než jako místo, kde bychom mohli narazit na zdroj jídla a vody. Naštěstí jsme se mýlili, a tak jsme vzali za vděk jediné otevřené restauraci a já coby milovnice malinovky jsem neodolala nejlepšímu slovinskému nápoji Pasareta, určitě jej taky vyzkoušejte! A ačkoli se nám to zdálo být jakkoli nepravděpodobné, vzhledem k opuštěným výlohám a na první pohled zpustlým domům, přece jen jsme se zeptali velmi milé číšnice, zda je možné se ve vesnici na jednu noc ubytovat. Jakkoli byla naším dotazem překvapena, snažila se zjistit situaci přes telefon, avšak bezúspěšně. Navedla nás však, že se máme zkusit poptat po vesnici, a tak jsme zvonili a klepali na pár domů, kde visela cedule s nabídkou apartmánu či pokoje. Na potřetí jsme měli štěstí, Ital skládající si udice z auta nám přivedl svého známého - pronajímatele pokojů, který nám se svou paní bleskově připravil pokoj k přenocování. První sprcha a postel po více než 615 km nám opravdu bodla, a to i s ohledem na možnost v klidu si rozmyslet, zda se chceme držet původního plánu, anebo zda přistoupíme ke změně další trasy. Nejdříve jsme totiž zamýšleli výjezd na 1.401 m n.m. vysokou horu Vojak v pohoří Učka, nicméně rozhodli jsme se, že si stoupání necháme raději do Slovinska, které jsme měli podle prvotního plánu využít jen jako rychlý transit do Itálie a Rakouska. Nakonec jsme Vojaka nechali Vojakem a přidali jsme více Slovinska.

Vydali jsme se dál při Soči do Bovce, příjemného městečka ležícího mezi majestátnými vrcholy Julských Alp a proslulého pro poměrně častá zemětřesení, a následně do Logu pod Mangartom. To je impozantní vesnice v Triglavském národním parku, nad níž se tyčí 15 vrcholů s výškou nad 2.000 m n.m. Odtud jsme stoupali dál do horského průsmyku Predel ležícího na hranici mezi Itálií a Slovinskem, který byl v minulosti významnou obchodní cestou. K vidění tu jsou i pozůstatky starého vojenského opevnění, nicméně my jsme svůj zrak směřovali jinam - k 11 km dlouhé staré vojenské cestě vedoucí k sedlu Mangart do výšky 2.055 m n.m. Bohužel až do sedla se nám vyjet nepovedlo, cedule již při vjezdu na tuto silnici hlásila, že cesta je zavřená, nicméně řekli jsme si, že zkusíme vyjet alespoň tam, kam nás to pustí. Povedlo se nám dojet zhruba do poloviny cesty a ve výšce cca 1.500 m n.m. jsme se otočili. Důvodem bylo množství sněhu, později i zledovatělého, přes které jsme s koly nechtěli riskovat přejezd. Ušetřený čas jsme využili ke koupání v nádherném horském jezeře Lago del Predil v nadmořské výšce 1.000 m n.m. Odsud následoval závěrečný sjezd přes Cave del Predil, kde nelze přehlédnout zrušený rudný důl se štolou nesoucí název Pomocná štola císaře Františka Josefa I. Pak už nás čekal jen závěrečný přejezd zpátky do Villachu, odkud jsme Flixbusem v pozdních večerních hodinách pokračovali zpět do Brna.