Jak jsme jeli v zimě na kole k Baltu

V únoru roku 2025 jsme se ve složení Klára, Tom a Péťa Tichý vydali na kolách k Baltskému moři po trase závodu Bikepacking Trans Germany. V plánu bylo dojet na Rujánu, ale v plánu naopak nebyla štědrá sněhová nadílka, kterou jsme byli toho víkendu obdarování... Jaké bylo naše putování? Přečtěte si, co Péťa o naší cestě napsal...

V létě roku 2019 jsem se zúčastnil závodu Bikepacking Trans Germany, který začíná u německo-švýcarských hranic a končí na Rujáně na mysu Arkona. Byla to pro mě tenkrát náhrada za míle. Celá trasa měří také zhruba 1600 km, ale převýšení je výrazně menší, něco kolem 20 tisíc metrů. Závod byl poměrně rychlý. Podařilo se mi ho zajet za šest dnů a tři hodiny a obsadit šesté místo. V cíli jsem moc dlouho nepobyl. Sotva jsem se najedl, dojel za mnou sedmý závodník Uwe Mosig a nabídl mi dopravu do Čech. To nešlo odmítnou, a tak mám pořád pocit, že bych se měl do Arkony ještě vrátit. Samozřejmě na kole. O celém příběhu ví i Tom s Klárkou, a tak když jsme se po novém roce bavili, co letos podnikneme, přišla řeč i na BTG. Dnes už závod neexistuje, ale trasa se sehnat dá. To se Tomovi povedlo. Myslím, že severní část bývalým východním Německem z části podél polských hranic je zajímavější, a hlavně na konci je moře. V létě je času málo, a tak jsme se dohodli že to provedeme jako první větší akci začátkem roku, v únoru, a že by nebylo špatné jet na sněhu. 

Přípravy vrcholí...

Termín se blížil, ve spojení jsme tak nějak byli, nikdo nepochyboval o tom že by to nešlo, nebo že bychom to přesunuli. Nejblíže na trasu to máme z Varnsdorfu a do cíle 600 km. To znamená 3x200 km, pak nějakou rezervu, takže vyrazíme ve čtvrtek 13.2. večer. V pátek dáme dovolenou a s víkendem je to akorát. Zpátky vlakem. Jenže od pondělí se řešilo, kdo Tomovi a Klárce pohlídá pejsky. A jestli je cesta vlakem s koly na jistotu. I u nás je někdy složité vzít kolo do vagónu, natož kdyby si Němec postavil hlavu. Pejskové se vyřešili. Já zkusil kamaráda Honzu z práce, jestli by pro nás nedojel. To taky vyšlo. Ale někdy v úterý začala, světe div se, zima. V práci panika. Má se ochladit do neděle až na mínus deset. Napadnout sníh. V Praze už jsou prý dva centimetry a tady taky padá. Šel jsem se podívat z okna, bylo tam jen vlhko, asi už zase přestal padat, anebo měl strach příliš velké oči. Nakonec ale napadlo a nám všechno dopadlo. Zabalil jsem ve středu. Ve čtvrtek půjdu z práce v půl druhé, přiletím domů posbírám věci, kolo, jídlo a Tom už na mě bude čekat s autem. Kvůli provozu musíme vyjet před druhou. Stíháme to o tři minuty. Do Liberce do Decathlonu pro zateplené kraťasy pro mě, pro Klárku do práce a k nim domů. Já se na terase dooblíknu, oni v rychlosti zabalí a společně jedeme na kole zpátky do Liberce na nádraží. Vlak nám jede ve čtyři hodiny. Cestou docela sněží a cákají na nás auta. V jednu chvíli přehlédnu náklaďák a kdyby nezatroubil, tak jsem ho asi trefil. Ve vlaku, když už máme kola tam kde mají být, je docela klid. Cesta nám trvá hodinu. Na zastávce u pivovaru Kocour ve Varnsdorfu vystoupíme v 17 hodin. Pořád ještě sněží a sněžit má podle předpovědi asi do sedmi. U Kocoura se ale čeká dobře. Začneme trochu zhurta rovnou samurajem. Já si dám s Klárkou langoše s trhanou kačenou a zelím. Nedá mi nevzpomenout na Dana Polmana, když v cíli loňský mil jedl bramboráky a říkal, že je to nebe v hubě. Odteďka vím, co to znamená. Pak zase samuraje, ještě jednoho malého, trochu sumečka a nic nenasvědčuje tomu, že jedeme na noc bajkovat do sněhu. Vzpomínáme na dojezdy závodu Bohemia Divide, který tady každoročně končí a probereme i pár záležitostí ohledně našeho závodu 321Vabank.

Začátek v pivovaru aneb čekáme, až přestane chumelit...

V 19 hodin podle předpovědi přestane sněžit a my můžeme vyrazit. Kola máme zapadaná sněhem, je mínus pět stupňů. Na trasu BTG to máme 24 kilometrů rovnou Německem. Je krásný večer, ticho a na lesních cestách jsme první, kdo dělá stopy ve sněhu. Jede se pomalu, ale dobře, a když se náhodou rozdělíme, tak jen proto že Tomovi občas vypadne z držáku samuraj nebo sumeček na cestu. 

A je to tady, už jsme se napojili a můžeme začít odečítat první kilometry z celkových šesti set. Čím víc dáme dnes v noci, tím míň zbyde na neděli a budeme si moci o to víc užít zimní moře. Jenže postup je výrazně pomalejší, než s jakým jsme počítali, a navíc už po necelých třech kilometrech vlevo u cesty narazíme na luxusní boudu. Dva a půl na pět metrů, vysoká áčková střecha, vstup jakoby jen někdo zapomněl udělat dveře. Vlezu dovnitř a až teď si teprve uvědomím, jak venku fouká. Garmin si zapamatoval -8 stupňů. Pocitovka mohla být i míň. Tom s Klárkou vlezou dovnitř. Nebylo těžké se rozhodnout. Ano, je brzo, chtěli jsme se dostat dál. Ale bude ještě takový hotel přímo u cesty? Tak pěkně krytý? Nebyli jsme v nouzi, ale i tak by byla blbost tohle odmítnou. Vždyť můžeme vyrazit ráno dřív. 

Je sotva deset hodin a my si odestýláme uvnitř na lavicích. Na místo dveří dáme alufolii. Zatížíme ji nahoře na trámu bidony s vodou, teda vlastně s ledem, a dole zajistíme koly. Sice nás šustění bude v noci budit, ale nebude třeba dovnitř tolik foukat. Klárka zaleze rovnou do dvou spacáků. Tom má nový, výkonnější. Už ne ten malý slabý závodní. Já mám závodní, péřový a k němu spoustu doplňků, jako třeba péřové bačkůrky, bundu a pytel z folie pod střešní krytiny. To všechno zvýší komfort, ale zázrak nečekám. V půl třetí ráno mě vzbudí ledová chodidla a chce se mi čůrat. Tohle nezaspím, to musím vyřešit. Je to docela proces. Vylézt ze spacáku, sundat bačkůrky, nohy do ledových bot, odstavit kolo, odhrnout alufolii a konečně jsem venku. Udělám, co si tělo žádá a jdu zase zpátky. Když zalezu do pytle, Tom se chce otočit z boku na bok a žuchne z lavičky na zem do prachu. Vypadá to, že jeho nový spacák má i katapult. Usneme a někdy kolem páté ráno mě vzbudí další potřeba, tentokrát ta velká. Na plánování není čas. Teď teprve začíná extrém. Vystrčit zadek do mrazivého větru. Nakonec jdu ještě trochu spát. 

Zdá se že nejklidnější noc měla Klárka. Z omylu nás ale vyvede historkou o langoši, kachně a zelí, který musel ven už v půl druhé. Pro dnešek bude včerejší menu sprostým slovem. Úplně vstávat se nikomu nechce. Sedíme v pytlích každý na své lavici. Věci na to máme, a tak jdu vařit čaj. Balení trvá poměrně dlouho, až do rozednění. S kolem z boudy vylezu jako první. Je mlha. Viditelnost tak na pár stromů přede mnou a samozřejmě mráz. Marně přemýšlím, co mi ta scéna připomíná. Už vím. Přijde mi, že jsem právě vlezl do filmu Revenant zmrtvýchvstání. Jen místo koně mám kolo. Než Tom s Klárkou doladí poslední drobnosti, vydám se napřed pěšky, abych si zahřál chodidla. Jdu pomalu sněhem a píšu za sebou stopu, které se můžou držet. Už nefouká, sněhu minimálně deset čísel. Když to jde, popojedu, ale je to sotva pár metrů. Po čase mě Tom dojede a povídá "Já už myslel, že sis našel nové kamarády a že jedeš sám!"

Jde to ztěžka...

Moc to nejde. Tempo asi 5 km za hodinu a je jedno, jestli tlačíme nebo jedeme. Klárce není dobře. V tomhle 600 km za tři dny nejde ujet. Řeknu nahlas svoji myšlenku, že bychom mohli dojet do Berlína. Je to 300 km. Cestou bych zavolal Péťovi a on by nám třeba dohodnul u ségry v Berlíně zázemí, než pro nás Honza dojede. Ještě jsem ani nedopověděl, že bychom se jeli podívat na braniborskou bránu a Tom řekne: "Umíš si představit projet Berlín a pak čumět na tu bránu?" Už ne, jen takový nápad to byl. Má pravdu. Včera večer jsme zažili Ladovskou zimu, dneska je to takové surové a dramatické a měli bychom cílit ve městě? To ne. Budeme se držet původní trasy, uhnout můžeme zítra.

Během dopoledne jsme potkali malou čerpací stanici někde u vesnice. Z dálky to vypadalo, že nemá ani obchod. Nakonec byla káva, nějaké pečivo a trochu tepla nevytvořeného vlastní silou. Klárka si dala něco mezi houskou a rohlíkem. Možná potom, anebo později, se jí udělalo líp a nálada šla hodně nahoru. Sníh taky trochu ubyl a nám se začal zvedat průměr. Jeli jsme už docela dlouho a já zatím nepoznal jediné místo kterými jsme projížděli. Chytil jsem se až u jezer před městem Weißwasser. Na křižovatce ve městě jsme vlevo od nás zahlédli nějaké restaurace. Kousek odbočíme a jdeme k Turkům na kebab a burgry. Kola necháme v zaprášené chodbě mezi obchody. Tady mezitím odtaje sníh a led. Tahle zastávka byla docela důležitá. Byla jedna hodina a mohlo to být naše jediné větší jídlo. Když na nic už nenarazíme, dáme něco na pumpě, a nebo z vlastních zásob. Odpoledne dojedeme do Polska.  

Ve tři hodiny zastavíme u obchodu, dáme si něco k pití, něco k jídlu na místě a něco vezmeme na večer. Tom se v mezičase snaží vyklepat vodu z bidonu a ten dole u dna praskne. Nevadí, máme ještě jeden ten samý a dva větší. Dál pokračujeme bývalým vojenským prostorem. Je tady mnohem více polorozpadlých budov, než jsem si zapamatoval. Bude to tím, že teď v zimě je tolik nekryje vegetace. Začíná se blížit konec denního světla a před soumrakem dojedeme na čerpačku. Dáme si teplou čokoládu a trochu se ohřejeme. Než zvedneme kotvy, vyleze z podpultu rozespalý psík ve svetru a s dekou na zádech. Připomene nám naše rafany. Venku ještě koštětem ometeme z bajků sníh, ať jsme lehčí a můžeme pokračovat dál po hlavní silnici z Polska zpět do Německa. Je tady docela provoz, ale v Německu se trasa odkloní od hlavní silnice k řece Nise a jejímu povodňovému valu. Na něm díky napadanému a neujetému sněhu zpomalujeme, a nakonec si jedeme na kousek odpočinout zase na silnici. Na sto dvacátém kilometru od rána mi dojde baterka v garminu. Pořád se s ním ještě učím, a tak jedeme na Tomův.

Noc druhá...

Po patnácti kilometrech v lese u cesty zastavíme, Klárka zajede vlevo na kempovací parkoviště, ale kromě ohrady tam nic není. Tom na fotomapě zahlédne střechu a tvrdí, že tam něco musím být. Sjede na konci ohrady dolů a hlouběji do lesa. Já s Klárkou čekáme nahoře. Najednou Tom volá "Co jé, vy nejedete?" Vypadá to, že něco našel. Jedeme dolů. To ne, nějak vnitřně nesdílím Tomovo nadšení. Jo vypadá to výborně, ale tak na léto a ne v únoru, nota bene když mrzne. Je to taková plošina dva metry nad zemí, nemá to ani jednu stěnu, jen zábradlí. Kdyby to nemělo tu plechovou střechu, tak to vypadá jako indiánské pohřebiště. Klárka povídá, že to je dobrý, je to v ďolíku a nebude tu foukat. Tak to je konec, jestli se tu dvěma líbí, třetí nic nenadělá. Nakonec sněžit nemá a jestli to přežiju, budu vědět, kam až můžu. Bude to moje nejodvážnější noc venku. Vytáhneme kola nahoru, rozložíme střešní a alufolii, nafukovačky a spacáky. K večeři si dáme paštiku a slaninu z Lidlu z domova, chleba z polského krámu.

Spát budeme vedle sebe, Tom uprostřed. Navrhuju, že když v noci bude zima můžeme se vystřídat jako to dělají tučňáci. Spát jdeme opět poměrně brzy, kolem desáté. V noci mě zase vytáhne ze spacáku čůrání. Tentokrát ale celý ten zouvací a obouvací proces ošidím. Jen se postavím k zábradlí, i v bačkorkách. Nakonec i nekrytý přístřešek má své výhody.  

Ráno máme zase nové zážitky. Mně třeba vůbec nebyla zima na chodidla, vlastně na nic. Možná jen trochu na ruce když jsem se v noci chrul. Klárka málem dvakrát spadla dolů, protože spala na kraji, kde nebyly ani nohy od zábradlí jako na mé straně. Naštěstí se vždycky včas vzbudila. Tom si v noci musel převléknout mokré ponožky za suché. Shodli jsme se ale, že tahle noc byla docela v pohodě. Dneska můžu vařit z tepla spacáku pohodlněji. Zkušeně jsem si všechno nachystal už večer za hlavu, abych ráno nemusel nikam chodit. Bude se podávat káva, turecká. Jen co nad vařičem roztavím led v bidonu. Trocha vody v něm šplouchá, ale špunt i celé víčko je zamrzlé. Nakonec to povolí a můžu nalít vodu do ešusu. Bidon postavím na folii vedle sebe. Za chvíli si všimnu, že je pod ním malá loužička. Asi jen skápl kondenzát z povrchu. Věnuju se přípravě toho kafe a najednou koukám, že se louzička blíží ke spacáku. A už to mám, prasknul nám druhý bidon, ten velký. Voda mi na zalití nevyšla, a tak jdu ještě rozehřát sníh. Ke kávě máme banánové mafiny, co Klárka udělala na cestu a něco z koblihového těsta z polského krámu. Taková malá předsnídaně. Sedíme v pytlích a plošina už nám je docela malá, jak máme vybalenou veškerou výbavu.  

Je čas změnit trasu

Tom cestou na záchod šlápne do té vylité vody a namočí si suchou pokožku. Klárka si zase drcne do kafe a poleje si telefon a spacák. Nedá se nic dělat, musíme uklidit. Teda vlastně zabalit. Studenýma rukama to jde pomalu, ale jde to. Tom ještě přetrasuje naše putování. Pojedeme po silnicích a cyklostezkách. Arkonu po trase BTG musíme nechat na jindy. Postupujeme pomaleji a tímhle tempem bychom nestihli být v pondělí v práci. Pokusíme se dojet až k moři, ale kousek východním směrem. Je to blíž. Který ze dvou nových cílů to bude, to si řekneme večer až podle toho kolik ujedeme dneska. Než naběhnou přístroje s novou trasou, jdu se podívat na molo na zamrzlém rybníce, u kterého jsme bivakovali. V noci nebyl vědět. Cesta od přístřešku na kempplac je do kopce, a tak se můžeme trochu zahřát. Nejedeme na lesní cestu, po které jsme přijeli a vracíme se směrem k vesnici.  

Už po několika šlápnutích moje kolo vystřelí jak splašená kobyla. Povrch je ujetý, uklouzaný sníh a občas ho vystřídá led. To potmě taky nebylo vidět. Když mě Tom s Klárkou předjíždí, strhnou mojí pozornost a stopa vyjetá od auta si se mnou začne dělat, co chce. Stačím jenom křičet a tak tak to ustojím. "Fuj, to byly nervy!" Lehnout na ledu v rychlosti, to není můj sen. Nechápu, jak můžou mít nášlapy. Mám toho plný ruce i na šlapkách. To to pěkně začíná. Snad to nebude takhle celý den. Na rychlém povrchu doslova letíme, ale ty nervy, to se nedá. Sotva se dostanu z jedné krizovky, řeším další skoro pád. Sotva stíhám z leknutí zařvat. Když je náhodou kus holého asfaltu, koukám jak Klárka oklepává zmrazky z boty, aby mohla zacvaknout. Připadám si jako na světovém poháru v cyklokrosu. Po hodině už nemůžu. Musíme zastavit, abych si sundal péřovku. Průměrná rychlost nám šla nahoru, takže bych se měl poměrně dobře chladit, vždyť musí být pod nulou. Potím se ale z toho stresu, že lehnu. Tom a Klárka, to jsou jiní technici. Když koukám, jak to dělají, přijde mi, že si vůbec nepřipouští to, že to klouže. Taky to s nimi občas hodí, ale letí dál. Někdy si i ustelou a Klárka dokonce tak, až se otočí do protisměru.

Jedeme po vedlejších neudržovaných silnicích, takže provoz skoro není. Když náhodou jede auto zastaví a nechá nás projet. A nebo naopak. Během dopoledne se dostaneme na hlavnější silnice a stezky a povrch se změní z ledu a ujetého sněhu na mokrý asfalt. Při průjezdu městečkem Müllrose vyhlížíme, podobně jako surikaty, nějakou možnost, kde by se dalo znovu nasnídat. V téhle sestavě spolu Německem cestujeme už podruhé, s Tomem dokonce potřetí, a tak víme, že tady mají výborné pekárny. Na náměstí si jedné takové za parkovištěm všimnu. To snad není možné, oni ji neviděli a jedou dál. Už podruhé volám "támhle je pekárna" a nic, jedou dál. Najednou Tom zatočí, objede náměstí a zastaví přímo před ní. Dosáhli jsme jednoho z dílčích cílů. Nasnídat se v pekárně. Vlezli jsme dovnitř, okamžitě teplo. Objednáme koblihy, horkou čokoládu, studené vanilkové mléko a jdeme si sednout ke stolku u okna, abychom viděli na kola. Když to do sebe nahrneme, dojdu ještě ven pro bidon a na záchodě natočím vodu. Tom udělá tipovací soutěž, kolik jsme od rána ujeli. Klárka 40, já zkouším 45 a máme už 50 kilometrů. Dneska to konečně jede. Nechceme se zbytečně rozsedět, a tak vyrážíme dál. Dělá se hezky. 

Ve dvě hodiny stavíme u obchodu na hotdogy a něco k pití. Než se začne smrákat, uděláme ještě jednu zastávku, abychom namazali řetězy. Už to bylo docela potřeba, někomu začal pozpěvovat. Po šesté večer už za tmy přijedeme do města Angermünde a zase slídíme, kde by se dalo něco sníst. Stavíme hned u prvního Turka v Istanbul grillu. Těším se možná víc na to, jak se uvnitř ohřeju, až potom na jídlo. U stolu si sundám kuklu, helmu, čepici, dvoje rukavice, batůžek, bundu a jdeme vybrat něco k jídlu. Dám si kebab a nějakou tureckou kolu, Klárka si dá kuřecí nugety a hranolky a Tom ani nevím. Jednak už je na stole zase docela chaos, jídlo, elektronika a drobné oblečení, a navíc musíme hlídat kola. Máme je opřená venku kousek bokem a není na ně moc vidět. Ještě jedna věc mě rozptyluje, něco mi tu vadí. Zima. No jó, mělo tu být teplo a venku mi snad bylo líp. Rozhlédnu se po lokále a Tom povídá: "Támhle vzadu za mnou jsou otevřené dveře na terasu." Jdu k nim a ukazuju jednomu z Turků, jestli je můžu zavřít. Naznačuje, že jo, ale že to udělá sám. Asi na to má nějaký fígl. Vrátím se ke stolu, přestanu vnímat okolí a hrnu do sebe ten kebab. Je mi tady pořád zima. Někdo pro změnu otevřel vstupní dveře za mnou. Musím si vzít péřovku a zateplené kraťasy. Teď už by to šlo, pro změnu jsem se prokousal teplejším okrájeným masem k tomu studenějšímu. Nakonec už mi to je jedno, kola, co s ní jídlo zapíjím, je stejně chlazená. 

Kde bude náš cíl?

Během večeře a čekání na ni volám Honzovi, jestli se něco nezměnilo a může pro nás zítra ráno vyrazit. Počítal jsem s tím, že má sledování Toma a Klárky a díky tomu ví, že do Arkony to nestíháme. První den ho to nemohlo vůbec bavit, jak jsme jeli pomalu. Za to dneska to pro změnu asi sledovat nestíhá, jak jedeme rychle. "Sledování nefunguje" řekne Honza hned jak se dovolám. "Nikdo mi ho nepotvrdil". Tom to potvrdí znovu ještě během hovoru a Honza už vidí jeho polohu v mapě. Pak už řešíme, kde budeme končit. Jako bližší cíl máme domluvené pobřeží za městem Ueckermünde. To kdybychom třeba díky nepříznivému počasí nestíhali. Lepší by ale bylo otevřené moře a né nějaký, možná poloslaný záliv. Druhým cílem tedy volíme pláže u vesničky Bansin. Který z nich to nakonec bude, domluvíme zítra někdy před polednem v závislosti na tom, kolik ujedeme dnes a zítra dopoledne. Všechno je domluveno, snědeno a my můžeme vyrazit do nočního mrazivého Německa. Trošku jsme podcenili zadní červená světla. Ze závodů jsme zvyklí pořádně svítit vepředu a zadek tolik neřešit. Většinou stejně jezdíme převážně po lesích a mimo provoz. Tady je ale důležité být i vidět. Klárka má bílé světlo, Tom červené a já si pro jistotu nevzal žádné. Musíme proto držet opačnou formaci než ve dne. Teď potmě jedu já první, pak Klárka a nakonec Tom. Ve dne je to sice jedno, ale převážně jede Tom na gravelu první, Klárka na celopéru druhá a poslední já s odpruženým předkem. Skupinka taková od každého něco, ale jede nám to spolu dobře. 

Za městem nebereme rychlost a směr a já se konečně prohřeju, a to tak, že když zastavíme v půl deváté u čerpací stanici, můžu si dát venku ochucené pivo z ledničky. Pak pokračujeme dál směrem k červeným blikajícím světlům daleko před námi. Jsou to větrné elektrárny. Provoz je slabý, zase takový zvláštní klid. Jen světlo z čelovky prořezává tmu. Přemýšlím si o všem možném. Sleduju chvíli bílou čáru, chvíli koukám do dálky, abych jel rovně. V jednu chvíli, právě když zvedám zrak z čáry na silnici dopředu do dálky, objeví se vpravo ode mě tak dva metry od kraje silnice tři černé postavy seřazené od nejvyšší po nejmenší. Ve světle mé čelovky mají sněhově bílé obličeje. Vpravo od nich o dva metry bokem je ještě jedna, výrazně menší. Taky celá černá, tvář bílou. Té si všimnu na poslední chvíli, těsně, než je minu. Scéna jak z hororu. Samozřejmě se leknu, ale tak nějak pomalu. Ani netrhnu řídítky. Byli živý? Byli to lidi? Byli tam vůbec? To všechno mi proletí hlavou. Přestanu šlapat, otočím se za sebe a ptám se Toma a Klárky, jestli to taky viděli. Jo viděli. Co tam ale dělali? V noci daleko mezi vesnicemi. Máme na hlavách přes helmy veliké kapuce, a tak je komunikace trochu horší. Přesto zaslechnu Tomovu teorii, že prostě jen šli, z dálky viděli naše světla, a tak uhnuli do pole do bezpečí. Mě napadlo, jestli třeba nenabourali, ale auto tam nebylo. Ať tak nebo tak, být tam sám, tak se asi poseru. Ještě teď mám pocit, že jsem viděl rodinu Adamsovu. 

Noc třetí...

Už na čerpačce jsme se bavili o tom kde dnes lehneme. Tom vytypoval tři přístřešky někde stranou od hlavní silnice u jezera, s tím že uvidíme, jak budou vypadat. Odbočíme vlevo z hlavní, cesta se začne klikatit a už stavíme u prvního z nich. Velký stůl, jeho součástí dvě dlouhé lavice a nad vším střecha. Dobrý, ale žádný velký luxus. I když, jak se to vezme. Během dne padla slova "No co, dojedeme, kam dojedeme a tam si lehneme, třeba do sněhu, žďáráky máme, tak co!" Není složité přijít na to, kdo z náš tří to řekl. Když si na tato slova vzpomenu, tak vlastně, stojíme před slušným penzionem. Všichni se ale shodneme, že máme ještě dva pokusy. Jedeme dál, kilák a půl a je tu hotel. Bouda, tři plné stěny stojí v esíčku na cyklostezce a čeká jen na nás. Uvnitř vzadu u stěny široká lavice a na ní zelený koberec. Tam bych chtěl spát, napadne mě instinktivně, ale je jasné, kdo by tam měl složit hlavu. Stůl a před ním už skoro venku druhá lavice. Dřevěná podlaha a nad ní střecha s dostatečným přesahem. Možností je spousta, ale budeme to tady muset přestěhovat. Zase tolik s námi nepočítali. Stůl musí ven, menší lavice k větší, vznikne tak letiště pro manžele a já lehnu na zem na dřevo, ať mám prostor a můžu se obložit věcmi, co ze sebe sundám. Mohl bych spát ještě na stole, ze země ale nemůžu spadnout. 

Než začneme se stěhováním Tom si jede zaokrouhlit denní nájezd. Chybí mu tři sta metrů do dvou set kilometrů. Na tohle se nechystám. Klárka teprve ne, už sedí na lavici. Kouknu do svého přístroje, mám 200,3 km. Můj garmin prožívá euforii, jeho majitel má osobní rekord v ujeté vzdálenosti a ještě v něčem. Jsou to pro mě nové funkce, ve kterých se zatím nevyznám. Vystavuje na obrazovce jeden velký, druhý menší pohár a v tichosti slaví. Je vidět, že mě taky ještě tak dobře nezná. Jdu podat ruku Klárce a pogratulovat jí. Tady by se mělo slavit. Dvoustovka je královská etapa i v létě, natož v zimě a mraze. 200 kilometrů na kole je pro mě taková meta jako 42 kilometrů v běhu. Někdo tady končí a jiný začíná objevovat. Měl jsem možnost jezdit s pár holkami. Na dlouhé vzdálenosti i na kratší a rychleji, ale nevzpomenu si na žádnou dvoustovku v zimě. Když si představím ten ranní led, ty dlouhé přímé úseky, ať na mokrém nebo zasněženém asfaltu, kde je potřeba jen tahat, tak mi to přijde jako slušný výkon i pro kluka, natož pro holku. Když se na Klárku podívám, nepřijde mi, že by to s ní nějak zvlášť cloumalo. Sedí a užívá si tu noční ledovou atmosféru.

Přijde mi, že nejsme nijak zvlášť unavení, a tak si můžeme vyřešit, každý co potřebuje. Vezmu si vlhčené ubrousky a jdu se vedle boudy k odpadkovému koši vykoupat. Tom a Klárka se zrovna převlékají. Ještě že je ta zima a není tu provoz. Pro člověka, který by nás tu potkal a nevěděl nic o cestování na kole, by to musel být zvlášť zážitek. Vidět dva lidi v boudě, jednoho venku, na sobě péřové bundy, stažené kalhoty a to všechno ve světle čelovek. Může být tak čtvrt na jedenáct a my zalézáme do spacáků. Vedle sebe pod lavičku připravím vařič a plynovou bombu na ráno, batoh a do pohotovostní polohy ještě papírové a vlhčené kapesníčky. Tak nějak tuším, čím bude zítřejší den začínat. Byl jsem si i terén ohlédnout. Zachumlám se, po chvíli musím ještě sundat dres, je mi vedro a škrtí mě. Péřovku mám zmačknout v pytli za zády. Bude tak ohřátá a připravená, až mi bude v noci zima. Ve dvě hodiny ráno se vzbudím. Chce se mi... Co? Chce se mi obojí. To né! Nechci ven na mráz a ještě na tak dlouho. Překulím se na záda a přemýšlím, jestli by to nešlo zaspat a jít až ráno. Najednou prásknou dva výstřely těsně po sobě. Vypadá to na brokovnici někde na konci jezera. Že by šel někdo v noci na kachny? To nejspíš ne. Válka zřejmě taky nezačala, to by se střílelo víc, ale každopádně bude nejlepší vyřešit ten záchod. Nahmatám dres a vytáhnu z kapsy telefon. Jsou dvě hodiny osm minut. Vylezu z pytle, zuju péřové bačkory z úplně zmrzlých chodidel, obuju studené boty a jdu na místo, které jsem si vyhlédl, než jsem usnul. Úplně se mi nechce přelézat plůtek z klacků, za kterým je lesík. Jdu se projít po stezce ve směru, kterým ráno budeme vyrážet, ale nakonec to stejně musím přelézt. Tyhle noční bojovky jsem nečekal. 

Den poslední - dojezd k moři

Ráno zvoní budík v šest hodin. Máme před sebou poslední etapu, zhruba 120 kilometrů. Jako cíl nakonec volíme vzdálenější Bansin a máme tam být ve tři hodiny odpoledne. Ještě v pololeže začnu vařit vodu na čaj. Vyhrabu z batohu Mozartovy koule a horalky. Po čaji dám ohřát ještě párky, co Tom včera celý den vezl. Snídaně, balení a stěhování lavice a stolu na původní místo nám zabere hodinu a půl. Pokračujeme po cyklostezce podél jezera do městečka Prenzlau a pak dál po hlavní silnici na sever. Na polích ubývá sněhu, někde není skoro vůbec, svítí sluníčko a silnice jsou suché. Řidiči nás respektují jako účastníky silničního provozu. Jak málo stačí, aby se člověk cítil bezpečně. Vlastně se pohybujeme po silnicích větší část cesty a za celou dobu nás jedno auto předjelo nebezpečně blízko, jedno nás nahodilo sněhem a včera u polských hranic po nás někdo z auta vyhodil zmačkaný papíroví pytel. To by ještě šlo.  

Po deváté hodině, necelých dvou hodinách jízdy zastavíme na pumpě. Dáme si kávu, teplou čokoládu a sladké pečivo. Zavolám Honzovi, jak je na tom. Je na cestě teprve hodinu a podle hlasu vypadá v pohodě. Pošleme mu přesnou polohu naší cílové pláže a můžeme šlapat dál. Mezi poslední zastávkou na čerpací stanici stihneme ještě projet sněžnou vánici. Na konci jedné nekonečné roviny vypadá sypající se sníh hůř, než jaký ve skutečnosti byl. Hned po sněžení je zase slunce. Posledních dvacet kilometrů jedeme už jen po cyklostezce, která se začala nečekaně vlnit. S tím nikdo z nás nepočítal. Asi už by se to dalo docvaknout a zvětšit si tak hlad a chuť na cílové menu. My ale zastavíme na jednom z kopečků a dáme si plátkový sýr a fuet, co jsem koupil u nás v Lidlu. Pak ještě najdu v kapse půlku svačiny od Toma. Není potřeba se honit, ale užít si to. Čas máme dobrý.  

Dokázali jsme to!

Ještě jeden kopeček a už ho vidím, moře. Připadá mi, že je výš než my. Možná je to jen optický klam. Na poslední křižovatce by se mi chtělo jet rovně. Máme zrovna červenou. Tom říká doprava, tak jedeme. Rovina, doleva, prokličkovat mezi domy vyhnout se chodcům a už vjíždíme z chodníku na prošlapaný písek. Na chvilku mnou proletí pocit, jako bych dokázal něco velkého. Možná jo, možná ne. Hned je to zase pryč. Zkouším v tom písku dojet co nejdál. Tom a Klárka už jdou pěšky. Už mi to taky nejde. Dojdeme až k vodě. Podáme si ruce a pogratulujeme si. Dokázali jsme to společně.  

Za tu dobu, co se známe jsme spolu k moři dojeli takhle ve třech podruhé. Tentokrát to ale bylo hodně ledové putování. Myslím, že jsme si vytvořili další vzor, podle kterého od teď budeme hodnotit ostatní jízdy v zimě. Podobně jako když třeba jedeme v dešti a pak říkáme "Ještě to šlo, ještě to nebylo jako na Bohemce 2020." Uděláme pár fotek, popojedeme po mokrém písku těsně u houpajících se vln směrem k molu a pak odbočíme na promenádu. Jdeme stranou od lidí obléknout na sebe peří a dohodnou, co dál. Zatáhlo se, jakoby slunce čekalo až dorazíme. Dopijeme z petky poslední vodu s ledem a zamíříme na začátek mola do pizzerie. Tam si objednám lasagne, Tom s Klárkou pizzu a každý pivo. Pak zavolám Honzovi. Už je tady, měl by dorazit dřív, než bude jídlo na stole. A už se to nese, pivo, konečně si můžeme připít. Koukáme do telefonu na Honzovu polohu. Je přesně tam, kde jsme se dohodli, že budeme. Takže tři kilometry západně od nás. To jen my jsme dojeli jinam. Volám mu, právě když doběhl na molo, na to druhé. Takže jde zpátky na parkoviště pro auto a jede za námi.

Začátkem týdne, když jsme sháněli někoho, kdo pro nás přijede, a já zkusil Honzu, přemýšlel jsem, co za výhody by to pro něho mělo, a nebo pro jiného řidiče. Moc jsme toho nevymyslel. Pro každého to není, skočit do auta, jet šest set kilometrů do cizí země na místo, kde to vůbec nezná. Musel jsem souhlasit, že to není podnik do, kterého by se každý hrnul. Jediné, co se dalo slíbit, bylo to, že na konci cesty bude mít známé. Toma a Klárku naživo sice ještě neviděl, ale zná je z filmů a mého vyprávění. Šťourám se v lasagních, ne snad že by nebyly dobré, ale jsou pořád ještě horké a občas kouknu ven. Honza už běží, najednou i my tu máme známého. Objednáme ještě jednu pizzu a party může začít. Pak se společně jdeme projít na konec mola. Udělám pár fotek a jdeme zpátky. Fouká ledový vítr, den se krátí a nás čeká cesta domů, ta rychlá, teplá, pohodlná, ale všední. Stavíme jen minimálně, máme si co vyprávět, a tak to docela uteče. Tom a Klárka jsou doma v jedenáct, já o půlnoci. Do postele se dostanu v jednu ráno. To mi zrovna píše Honza, že už je taky doma. To první mrazivé ráno, když jsme opouštěli naše přístřeší, Tom řekl: "Je kosa, ale fungovat se v tom dá." Jakoby tím určil kodex, ve kterém se bude celá cesta odehrávat. Měl pravdu... Já jen dodám, že bez podpory našich rodin a přátel by tahle cesta nefungovala.