Míle 2023 aneb potřetí, a přesto poprvé (2/3)

Z toho, že bych měla jet míle sama, jsem měla obavy, nevěděla jsem, jestli mě to bude bavit, když nebudu mít s kým sdílet své prožitky. Jakým překvapením pro mě bylo zjištění, že jízda o samotě mě vlastně naplňuje mnohem více než spolujízda. Člověk může všechno prožívat tak nějak více naplno, intenzivněji, má pocit větší svobody, splynutí s okolím a větší pocit sounáležitosti s ostatními lidmi, na které narazí. Za všechny tyto momenty musím zmínit setkání s paní Ladou, dobrou duší z útulné pekárničky v Teplicích nad Metují. Loučení s tímto andělem v sukních probíhalo tak, že jsme obě brečely, tak moc silná setkání a napojení se na "cizí" lidi na mílích můžete zažít. Nemůžu nezmínit ani báječnou Marťu z Křečan, královnu polévek a ženu s neskutečnou energií a darem vlít do vás tolik pozitivní energie, že na ni dokážete jet další stovky kilometrů. Nebo pohostinnost Míry Hůlky a jeho paní, to je oáza všech mílářů v Českých Petrovicích. Nejen, že mi Míra s maximální ochotou vyměnil totálně sjeté desky, které padly za vlast při sjezdu z Výrovky při úprku před bouřkou. Míra mi dokonce nabídl postel. Původně jsem chtěla od Míry pokračovat dál, protože jsem chvíli před Mírou strávila 3 hodiny v hospodě s kamarádem Ráďou, mým loňským a předloňským mílařských parťákem, a s jehou ženou Kami, ale když Míra tuto nabídku vyslovil, věděla jsem, že nemůžu odmítnou. Vyspat se v posteli, ačkoli budíček jsem si dala na nemilosrdné 3:00 ráno, to chceš!

Změna plánu, odteď jedeme dál společně

Zoufalstvím mi začaly téct slzy po tváři. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak mu pomoci. Měla jsem o něj strach, aby se mu něco nestalo. Přesně toto jsou pro mě ty nejtěžší momenty ze závodů – momenty, kdy víte, že váš blízký člověk je v problémech, máte o něj strach, ale nic s tím nemůžete dělat. Po mnoha a mnoha telefonátech a několika hodinách se Tom rozhodl, že si zkusí na chvíli odpočinou v CP3 u Trenčína, zda se jeho stav zlepší. Já jsem mezitím dorazila do CP2 ve Františkově, kde jsem strávila několik hodin a kde jsem si konečně dala vytouženou první sprchu. Věděla jsem, že míle pro mě brzy skončí, protože když skončí Tom, skončím i já. Ačkoli jsme nejeli společně a nebyli jsme na sobě závislí, nenechala bych ho s jeho zdravotními problémy samotného. Proto jsem si čas strávený ve Františkově skutečně užila - povídáním si s dobrovolníky, dobrým jídlem a pivem. Zpětně jim za tento terapeutický sedánek moc děkuji, protože jsem se potřebovala ze všech strachů a obav vypovídat. Když jsem následující den brzy ráno byla na Dlouhých Stráních, volal mi Tom, že je mu hůř a hůř a že na mě čeká a zkusíme jet dál společně, aspoň tam, kam to půjde. Za toto jeho rozhodnutí jsem byla ráda, uklidňovala mě představa toho, že když pojedeme spolu, můžu na něj dohlédnout, kdyby se mu jakkoli přitížilo. Tomovi se však nechtělo jen tak nečině čekat v CP3, a tak se rozhodl jet mi naproti do Hranic na Moravě. Bylo před 8. hodinou večerní, když jsme se potkali. Takovou jsem měla radost! Od té chvíle ze mě spadnul neskutečný balvan, už jsem se o Toma nemusela bát. Od té doby se závod 1000 mil změnil na dovolenou 1000 mil. Společnou cestu jsme si užívali, když Tom potřeboval, odpočívali jsme, když jsme chtěli, zastavili jsme si na jídlo a pivo. Fotili jsme, natáčeli jsme, hodně jsme spali. Dokonce se nám pravidelně dělo to, že jsme každé ráno zaspali. Na mílích, chápete to? 😊 Zkrátka oba jsme věděli, že chceme zkusit dojet co nejdál, ale kdybychom museli kvůli Tomově zdraví kdykoli skončit, chtěli jsme si říct "užili jsme si to". Proto jsme nikam nehnali, ba naopak.

Vytoužená slovenská severní trasa

Já jsem se na severní trasu Slovenskem neskutečně těšila, protože sever byla moje priorita od mého prvního ročníku na mílích. Miluju totiž Tatry, a tak jsem se těšila, že je uvidím. První rok jsem se bohužel na severní trasu pro naplnění kapacity nedostala a rok následující jsem se už hlásila na jih cíleně, protože český jih se mi líbí víc než sever. Možná je to mým původem z jihovýchodní Moravy, možná taky tím, že léto jsem vždy trávila na táboře v jižních Čechách, a asi i tím, že nejvíc se mi ze všech míst v ČR líbí v Českém lese, který je taky na jižní trase.

Sever Slovenska byl nádherný! Přesně tak nádherný, jak jsem si ho představovala. Výhledy na Tatry, přejezd Velké Fatky včetně stoupání na 1574 m vysokou Krížnu, to byla zkrátka nádhera. Na Fatře jsem byla několikrát, ale nikdy ne bez sněhu a nikdy s kolem. Celkově byl sever vzrušujícím zážitkem, kdy jsme cestou překračovali medvědí trus (teplotu jsme raději nezkoušeli), zažili jsme bouřku jako blázen, která nás zastihla na nejvíce nešťastném místě – náhorní plošině, kde nic kromě nás v otevřeném prostranství nebylo. Jedním z největších zážitků pro mě byl Kozí kameň, 1255 metrů vysoký skalní kopec, ne němž máte pocit, že na něj s kolem úplně nepatříte. Při jeho sestupu jdete místy dosti exponovaným terénem, po nádherném úbočí plném rozkvetlých horských květin, které sem a tam plápolají ve větru.

A pak přišly přívalové deště a první slovenské brody (nepočítám-li brod řeky Váh u Trenčína). Nejprve Ondava, následovaná Laborcem. Obě řeky si z loňského ročníku sotva pamatuji. Voda stoupala stěží po zadek a levou zadní je šlo přejít i pro mě jako pro holku s kolem nad hlavou. Letos obě řeky vypadaly docela jinak. Zlým varováním pro nás byly jindy klidné, bezvýznamné potůčky, které v horských slovenských dědinách najednou děsivě burácely a zakalená, bahnitá voda se jimi drala neskutečnou silou. A stejně tak, akorát v mnohonásobně větším měřítku, nás přivítaly již zmíněné řeky. Nebýt Toma, sama bych oba úseky objížděla, protože bych si do takto rozvodněné divoké vody, navíc do Ondavy za tmy, netroufla.

Brody jsme naštěstí zvládli a už nás nic nemohlo zastavit od příjezdu do finishe 1000 mil, do tolik vyhlížené Nové Sedlice na slovensko-ukrajinské hranice. Zde jsme ani na minutu neváhali, zda máme pokračovat dál a po hodině strávené jídlem a přebalováním věcí z balíku, který jsme si sem před závodem poslali, jsme vyráželi dál vstříc dobrodružství jižní trasy. A co nám severní trasa, kromě spousty nádherných výhledů a pravého, nefalšovaného dobrodružství dala? I během našeho slovenského putování jsme měli možnost setkat se s neskutečně hodnými lidmi, kteří neváhali a nabídli nám pomoc. A tak jsme díky hodnému pánovi, vášnivému cyklistovi, jehož dcera studuje v ČR, dostali nabídku na přenocování v postelích, k čemuž nám ještě donesl i slivovici a piva. Díky jinému srdcaři, panu Balážovi, jsme mohli přenocovat v Kaniance ve třídě základní umělecké školy, kde pan Baláž vyučuje a který mimo jiného vede dechovou kapelu Maguranku. Mimochodem, když jsme se o tomto zážitku rozpovídali po mílích doma rodině, k našemu úžasu jsme se dozvěděli, že Maguranku přece znají, že jde o známou kapelu. Ať už si na mílích projdete sebevětším utrpením, míle mají jeden velký dar. Míle ve vás, nebo alespoň u mě to tak funguje, otevírají to dobré, zbystřují mé dobré vlastnosti a stejně tak posilují mé receptory na vnímání toho dobrého u druhých lidí. Zkrátka na mílích si dovolíte žít život tak, jak sami skutečně chcete, jste otevření, empatičtí, komunikativní, zajímáte se o druhé a spontánně se s nimi pouštíte do hovoru. Jste lidští, a na to se bohužel v běžném "normálním" životě často už zapomíná.