Čekala nás Šumava, na kterou jsem byla zvědavá a které jsem se, ani nevím proč, obávala. Z doslechu jsme měli informaci, že začátek jižní trasy byl vskutku "mílařský", a že by to dál snad už mělo být lepší. Před vstupem na Šumavu u vodní nádrže Nýrsko nás však ještě čekal Čerchov, nejvyšší hora Českého lesa s výškou 1.041 m n. m. Na vrcholu kromě rozhledny stojí taky vojenská, přes 30 m vysoká betonová věž. Ro roku 1990 sloužily objekty na vrcholu jako pozorovatelna německé armády a přístup na vrchol nebyl možný. Cestou jsme stihli první hygienu ve Svinském potoce, příznačný název, který byl teda pekelně ledový. První šumavskou noc jsme strávili na Prenetu vysokém 1.071 m n. m., nejsevernější hoře Pancířského hřbetu. Z bývalé osady se do současnosti dochovalo sotva pár stavení a kaple sv. Kunhuty. V té jsme původně chtěli nocovat, protože předpověď hlásila bouřlivou noc. Nakonec nám jeden hodný pán odemkl chalupu, která zrovna procházela rekonstrukcí. To pro nás byla naprostá výhra, protože jsme si mohli nechat proschnout věci a dokonce si dobít veškerou elektroniku. V blízkosti našeho dočasného útočiště byla i studánka, a tak jsme toho deštivého rána naštěstí o žízni nezůstali. Počítadla nám hlásila za třetí den celkem 80 km a 2.287 m výškových.  

První den Šumavy byl poměrně příjemným překvapením s hezkými cestami, v což jsme po zkušenostech z Českého lesa ani nedoufali. Teda až na cestu na Prenet, to bylo velmi zážitkové vláčení kola do kopce. Vytrvalý déšť nám posunul budíček, za to jsem byla ráda. Upřímně, brzké vstávání pro mě byla jedna z nejtěžších věcí vůbec. Na Prenetu proběhla první hromadná rozcvička - lekce rychlojógy. Přece jen jsme už byli pár dnů v zápřahu a nikdo nechtěl riskovat natažený sval nebo podobnou nepříjemnost. Takže abych to shrnula, protahoval se i Radek, což přineslo poměrně komické situace. Pak následovala další rozcvička v podobě výstupu na Můstek (1.235 m n. m.) a následně na Pancíř (1.214 m n. m.), kde nebylo přes mlhu nic vidět, až na retro sedačkovou lanovku. Nás ale víc než mlha a déšť trápila jiná věc - rodinný support nám hlásil, že nám nefungují trackery. Zrovna po tom, co jsme je poprvé dobíjeli a nebyli jsme si jistí, kterou stranou patří tracker na nabíječku. Nakonec nás pořadatelé telefonicky uklidnili, že spadl systém a chyba není na naší straně. Uf, jaká úleva!

Z hor nás cesta zavedla po delší době zpátky do civilizace, do Kašperských hor. Snažili jsme se dojet k Lipnu, nakonec jsme však složili hlavu pár km od něj. Poprvé došlo na noční jízdu s čelovkami, na první překonání stovky (129 km a 2.572 m výškových svědčí o tom, že Šumava se kolem Schwarzenberskému kanálu jela vážně parádně) a na první celtu. V noci totiž zase přišel déšť, ostatně jako téměř každou noc. Další den ráno jsme dle plánu vzbudili Laďu, ukecaného chlapíka z Nové Paky, který nerad jezdil v horku, a tak to doháněl po nocích. Té noci spal v přístřešku pár km blíž k Lipnu. Já jsem navíc neplánovaně vzbudila Petra (v dešti jezdil v lakýrnickém oblečku a smál se jako Patrik Hartl, fajn chlapík z Jedovnice), který si pak ostatním mílařům stěžoval, že ho vzbudila uštěkaná holka. Toho dne jsme měli velké plány - dorazit do CP1, které se nacházelo někde před Českými Budějovicemi poblíž Větřní u obce Dolní Světlá. Jednalo se o rozpálenou louku vedle dřevěného srubu, velmi skromné CP. A to až tak, že k dispozici nebyla ani voda, ani elektřina. Bylo kolem 12:30 hod. a slunce bylo při síle. Dali jsme si krátký odpočinek, popovídali jsme si s milými dobrovolníky, zapálenými snad ještě víc než závodníci samotní, a následně jsme zvedli kotvy a vyrazili jsme směr Český Krumlov. Ani nám nepřišlo, že už máme v nohách 428 km. 

V Krumlově nás čekalo překvapení v podobě průjezdu přes centrum města. Nebyla jsem příliš nadšená z toho, že se máme prodírat skrze turisty, ještě navíc zablácení a zřejmě už i trochu smradlaví. Snažili jsme se najít restauraci, abychom zaplnili naše nestále hladové žaludky, ale nakonec náš příchozí déšť zahnal pod přístřešek k místní jednotě. Zatímco jsme čekali, až přejde déšť a cpali jsme se vším možným, přišla k nám nějaká starší paní, která se zajímala, odkud a kam jedeme, že ona je taky cyklistka, ale že už jezdí jen na elektrokole. Jakmile Radek otevřel pusu, paní se zeptala, jestli nejsme někde od Vlčnova, že tam v minulosti byla na jízdě králů. Paní se trefila s přesností cca 6 km, a tak v České Krumlově došlo i na vyvolávání "Na krála, mamičko, na krála!". Poté, co jsme doplnili zásoby, čekala nás cesta na kopec, na který se nám moc nechtělo, protože ostatní nás před ním varovali. Z krumlovského náměstí nás čekalo stoupání přes 500 m výškových na 1.084 m vysokou Kleť. Cestou na vrchol jsme s Radkem ztratili správný směr, a tak jsme si stoupání, nebo spíše úmorné tlačení, zpestřili o oblézání skály, prodírání se houštím a především o prudký slejvák a dost solidní bouřku. Vzhledem k počasí jsme se na vrcholu příliš nepromenádovali a čekali jsme schovaní pod deštníky restaurace, až se počasí umoudří. Zajímavostí však je, že na vrcholu, kromě hvězdárny, stojí nejstarší kamenná rozhledna v Čechách - Josefova věž. A taky samotné pojmenování je vůbec jedním z nejstarších zaznamenaných pojmenování hor v Čechách. Z Kletě naše další kroky vedly do Boršova. Po zhlédnutí mapy jsme zkonstatovali, že to je už jen při Vltavě, takže to bude v klidu. Jak moc jsme se mýlili! Cesta to byla hezká, o tom žádná. Vedla nás kolem keltského oppida Třísov pod zříceninou hradu Dívčí Kámen, krásnou zátokou, kde se Křemžský potok vlévá do Vltavy. Tolikrát jsem se chtěla na tuto zříceninu podívat, když jsem, pod ní plula Vltavou.  

Mou radost však vzápětí vystřídal strach, a to takový, že cestu do Boršova za celé míle nic nepřekonalo. Cesta vedla úzkou pěšinou na úbočí skály nad tekoucí řekou, kde se místy přelézaly kluzké kusy skály, na kterých cyklistické tretry skutečně moc nedržely. My jsme navíc v tomto pro cyklisty nehostinném terénu zatměli a přišel déšť a ohromná bouřka. Blesky šlehaly kolem nás, hromy bušily o sto šest. Radkovo světýlko se mi ztratilo někde v dáli a já jsem zůstala sama na místě, kde jsem sama být nechtěla. Hlavou se mi honily různé věci - co když mi ujede noha a já spadnu do Vltavy, co když na mě spadne strom nebo do mě na exponovaném místě udeří blesk. Mé myšlenky ulpívaly zejména na tom, z jakého že to materiálu mám kolo (hliník!!!) aby nepřilákalo nějaký ten blesk. Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech a oči mi kromě deště začínají zalévat slzy. "Dala ses na vojnu, tak bojuj!", řekla jsem si v duchu a tak nějak automaticky jsem se pustila do hlasitého počítání. "Jedna, dvě, tři,...", slyšela jsem, jak se mi chvěje hlas. Povedlo se mi zaměstnat hlavu a ponechat jen minimální prostor pro úvahy nad tím, jestli mám pospíchat do lesa, kde se ukryju, ale kde hrozí riziko pádu stromu, nebo jestli mám naopak pospíchat ven ze zalesněných úseků na volné prostranství, kde jsem se ocitla přímo v bleskové spoušti. Jakmile jsem vyslovila "sto", ozvalo se z dáli "Jsi v pohodě?". Ano, jsem, ale kdyby tento dotaz přišel třeba už u druhé, třetí desítky, byla bych v pohodě víc. Nedokážu slovy popsat, jakou úlevu přinesl návrat do civilizace, kde jsme to oslavili hned dvěma kousky zlatavého moku.

Následoval přejezd do Včelné na vlakové nádraží, kde jsme si rozprostřeli spaní a rozvěsili věci k sušení. Byl s námi i Laďa, který se vždycky někde objevil a dělal nám společnost. Noc na nádraží jsme měli zpestřenou o bouřku a liják, jak jinak, který přišel kolem 3. hodiny ranní a který nás donutil dát do akce celtu - alespoň na zakrytí, ať udržíme spacáky přinejmenším částečně v suchu. O probuzení se nám postaral příjezd pár vlaků a procesí mihotající se před námi po peróně. Odpočatí po výkonech předchozího dne (102 km, 2.335 m výškových) jsme se pustili každý do individuální rozcvičky (až na Laďu, ten místo těla protáhl plíce třemi rychlými cigaretami) a následně do snídaně, neboť toho rána jsme výjimečně měli snídani nakoupenou z předchozího dne. Po nasoukání se, stejně jako každé mílařské ráno, do mokrého všeho - od ponožek až po čelenku, jsme vyjeli do 6. dne závodu, který nás provedl krásami jižních Čech a mou milovanou Českou Kanadou. Pro nás to znamenalo cestu kolem tisíce a jednoho rybníka - zprvu hezká podívaná, která však s přibývající kilometry začínala unavovat víc a víc. Zpestřením byl průjezd rodištěm Jana Žižky poblíž osady Trocnov na Českobudějovicku a koupačka v pískovně Cep u Majdaleny.  

Ve večerních hodinách jsme se pak konečně dostali na Landštejn. Původně jsme chtěli na hradě přenocovat, ale protože jsme ještě nepociťovali únavu, rozhodli jsme se zapnout světla a dát si noční procházku při kolech kůrovcem poničenými lesy. Únavu jsme zřejmě nepociťovali díky odpočinku u milých hostitelů v Artolci, kde nám po gulášovce, výborných buchtách a kávě nohy šlapaly jak na pružinkách. V tu dobu jsme už měli od rodinných příslušníků echo, že co nevidět musíme narazit na první severáky - Radka Musila a Tomáše Novotného. Dělali jsme si legraci, ať nás při našem tlačení kol do kopců tyto dvě střely nesejmou. Kolem půlnoci jsme našli přístřešek před Maříží u Slavonic, kde jsme se rozhodli přenocovat. Když jsme byli zabraní do vybalování věcí, objevila se proti nám ve tmě dvě světla a nám bylo jasné, komu patří. Radkovi a Tomovi jsme nabídli, ať přenocují s námi, přenechali jsme jim stůl a lavice a sami jsme ulehli na zem. Snažili jsme se s kluky konverzovat, ale byla na nich znát únava, a tak jsme se společně dali do večeře a nedlouho po té jsme všichni ulehli. Zbytek mil jsme s Radkem žili z toho zážitku. Kdo totiž může říct, že strávil noc s takovými frajery? Zbytek našeho putování probíhal v podobném duchu, v jakém se nesly první dny. 

Většího odpočinku jsme si dopřáli v půlce závodu ve Františkově v CP2, odkud jsme vyráželi jako znovuzrození, s pocitem, že závod teprve začíná. Ne nadarmo se mezi mílaři říká, že závod začíná právě až za půlkou. Putování po severu bylo krásné, obávané Krkonoše byly díky všude přítomnému asfaltu poměrně jednoduché a naopak nejvíc nás vyškolily Lužické hory, od kterých jsme neměli žádná očekávání. Podmáčený pískovcový podklad způsobil, že z nás i kol byla "jedna guča blata". Radost nám nepřineslo ani neustálé překračování polských hranic, které se neslo v duchu nepříjemných terénů a tlačení kola. Já jsem v Krkonoších mimochodem zjistila, když jsem si sundala rukavici a chtěla jsem si nasypat oříšky do dlaně, že mi nepřirozeně odstává malíček na levé ruce, který se mi zřejmě vykloubil po jednom ze šumavských pádů. Po mílích mi tato diagnóza byla na chirurgii bohužel potvrzena a já jsem následně strávila několik týdnu s přilepenými prsty k sobě, aby se vše vrátilo do normálu. Ale zpět na míle... Vše probíhalo hladce až po Cínovec, kde jsme se promáčení rozhodli alespoň na chvíli zahřát v jedné z restaurací. To jsme neměli dělat, protože od tohoto okamžiku mě i Radka přepadl nějaký moribundus - já jsem začala zvracet, u Radka to šlo druhým koncem. K obrovitánské nevolnosti se přidaly horečky a zimnice a já jsem si začínala myslet, že je to moje poslední hodinka. Nedokázala jsem v sobě udržet nic než suché rohlíky a do cíle to bylo ještě sakra daleko. Rozhodli jsme se proto, že si zkusíme, poprvé za celé míle, vzít ubytování a zkusíme se z toho pořádně vyspat. Radek byl v o poznání lepším stavu, ale rozhodl se zůstat se mnou za každou cenu, i kdybychom měli zůstat na jednom místě třeba týden. Krásné gesto! Zbytek mil už byl spíše v přežívacím duchu - křeče v břiše naštěstí polevovaly vždy, když jsem sedla na kolo a dala břicho do mírného skrčení. Takto jsme se nakonec po 16 dnech, 22 hodinách a 56 minutých se slzami v očích dohrabali do cíle, současně s pocity štěstí, že to končí a s pocity smutku, právě proto, že to končí. Jedno z největších dobrodružství v mém životě právě skončilo.

Fotky na pozadí byly použity ze závodu 1000miles adventure 2022, dostupné z: www.1000miles.cz