Míle 2022 aneb Klára na startu podruhé (2/2)

Zanedlouho od CP1 jsme vjeli do nám známých Bílých Karpat, pohoří luk, bukových lesů a pastvin, kde jsme v zapomenuté horské vesničce Horná Súča dokoupili v místním malém krámku zásoby. Kolem nás chodili babičky ve fjertůškoch (krojových zástěrách), tak, jak si pamatuju svou prababičku u nás na vesnici... Po čtyřech dnech strávených na Slovensku jsme přejeli hranici a dál jsme pokračovali lesem až na Mikulčin vrch. To, že jsme překročili hranici, bylo patrné na první pohled. Bohužel. Slovenské čisté, uklizené lesy a česká strana s kládami zatarasenými a rozrytými cestami byly velkým kontrastem, který se negativně podepsal rovněž i na rychlosti naší jízdy. Na "Mikulčák" jsme se těšili, slíbili jsem si totiž, že si tam dopřejeme krátké zastavení, na oslavu úspěšně zvládnutého Slovenska. Pivo a polévku jsme si tak neodpustili ani v deštivém nečase, který nás tam zastihl. Paní se divila, když jsme jí řekli, že si to dobrovolně vezmeme ven na lavičku. 

Pohybovali jsme se v pro nás dobře známých místech, cestu na Malý a Velký Lopeník jsme absolvovali už nesčetněkrát. Na vrcholu Lopeníku jsem se mezi ostatními turisty příliš nezdržovala, a tak jsem se rozhodla počkat na Radka raději na jiném místě dál na trase. Sestup z 911 m vysokého Lopeníku po zelené mne i přes známost prostředí překvapil. Na necelých 4 km jsme spadli o 520 m výškových, to už je dost krpál, který se na kole nedal sjet. Velkou Javořinu, nejvyšší vrchol Bilých Karpat, kterým prochází hranice České a Slovenské republiky s dominantním televizním a rádiovým vysílačem, jsme si příliš prohlížet nemuseli, a tak jsme pokračovali dál kolem větrného mlýna v Kuželově radějovskou oborou. Tato cesta mi přišla nekonečná, možná i proto, že se jedná o jednu z největších obor v ČR. A taky možná proto, že mě začaly tak moc bolet malíčky na nohách, že jsem myslela, že se z té bolesti, které nešlo nijak ulevit, zblázním. Byla už tma, když jsme se zoufale snažili najít potok, abych si tam mohla své otlaky zchladit. Už při loňských mílích se mi totiž osvědčilo, že když držím nohy permanentně v mokru, bolest je menší. Žel bohu na potok ne a ne narazit, a tak jsme pokrčovali dál do Strážnice, vzdálené 30 km od mé domoviny. Věděla jsem, že na chalupě tam jsou mí známí a dala bych v tu chvíli cokoli za možnost opláchnout si nohy a vzít si nové ponožky, ale pravidla závodu jakoukoli pomoc, která není nahodilá, zakazují, a tak jsem od této představy upustila a pokračovala jsem v bolestech dál. Užili jsme si půlnoční průjezd "Strážnicou", mekkou slováckého folklóru, a zanedlouho poté jsme to zapíchli na odpočívadle přímo na cyklostezce u Baťova kanálu. Nutno přiznat, že se jednalo bezesporu o za celé míle nejošklivější místo, které jsme využili pro nocleh, ale byli jsme unavení a nebyl čas tyto detaily řešit... 

Druhý den jsme se ještě za tmy vydali při "Baťáku", a poté při Moravě dál do Hodonína, kde jsme naráželi na překvapené rybáře, kteří nás častovali otázkami, zda taky jedeme až z té Ukrajiny. Zarostlá cesta při řece Moravě byla ideální na ranní probuzení, protože místy člověk musel hodně balancovat, aby si nechtěně nedopřál ranní koupel. Přes Lanžhot, který leží na trojmezí Česka, Rakouska a Slovenska, dále kolem lednických rybníků, až do CHKO Pálava. Líbivá trasa kolem lomu Janičův vrch a pod Svatým kopečkem byla spíše hezkou procházkou než projížďkou, a pokračovala až na samotné mikulovské náměstí, kde jsme zamířili dokoupit zásoby do lékárny. Do Jevišovky, kde bylo naše druhé CP, to byl už jen kousek, ale se silným protivětrem ani tento úsek nebyl zadarmo. Já jsem se na CP těšila neskutečně, čekal mě tam totiž balík s čistým oblečením, a především s novými ponožkami. 

Po první pořádné sprše jsem si připadala jako znovuzrozená, plná sil dorazit tu druhou půlku. Zde jsme si, poprvé za celý závod, dopřáli trochu více oddychu. Zašli jsme si do nedaleké restaurace na burger, rozloučili jsme se s dobrovolníky a vydali jsme se podél Dyje při hranicích do Šatova, vinařské obce před Znojmem, který si už v předchozím ročníku mil právem vydobyl označení "ráj na zemi". Báječná Helenka se svými kumpány opět vytvořili neoficiální CP, kde pivo teklo proudem a vajíčka a párečky mizely rychlostí blesku. Je to místo, na které se celou cestu těšíte a které se vám ani trochu nechce opouštět. Po té, co jsme se nadlábli a sdělili jsme si aspoň to nejnutnější, jsme však museli opět osedlat naše jednostopé kamarády a vyrazit do NP Podyjí. Stejně jako při předchozím ročníku mil, i v letos nám jízda tímto nejmenším, ale i přesto přenádherným národním parkem vyšla na noc. A tak ani tentokráte jsme neměli možnost prohlídnout si mrazivou upomínku socialismu - místo, kde se dříve nacházely železné schody, které se tyčily nad opuštěným meandrem řeky Dyje, a které měly usnadnit pohyb pohraniční stráži. 

Jeli jsme pozdě do noci, až jsme nakonec hlavu složili v luxusním přístřešku, já opět na stole, Radek, který měl více vybavení, dával přednost prostornější zemi. Budíček v 5:00 a jede se dál, nový den, nové výzvy... Tou první bylo stoupání od vodní nádrže Vranov na hrad Bítov, který byl založen na místě původního velkomoravského hradiště, a který měl, spolu s dalšími hrady, chránit jižní hranici přemyslovského státu. Dále jsme pokračovali po hranici až do Slavonic, přezdívaných "malá Telč", které jsou zároveň nejzápadnějším městem Moravy, avšak spadajícím do Jihočeského kraje. Zde jsme si dopřáli menší zastavení, když jsme si na zahrádce na náměstí dali něco na zub, dobrou kávu, a já jsem si šla do jedné z hrabáren koupit tlusté ponožky, abych svým nebohým malíčkům dopřála aspoň malou úlevu. V nedalekém přístřešku u Maříže, vesnice za Slavonicemi, jsem se ocitla přesně do roka a do dne od okamžiku, kdy jsme se na tomtéž místě poprvé potkali s Tomem. Hezky to vyšlo! 

Na mou milovanou Českou Kanadu jsem se těšila, protože jsem se vracela do míst, kam jsem řadu let jezdívala na tábor. Přes Landštejn, kolem Kamene republiky, který byl umístěn před budovu bývalé pohraniční a finanční stráže v roce 1938 čs. vojáky, až do vesnice Libořezy, vstupní brány do CHKO Třeboňsko. Jižní Čechy nás nepřivítaly příliš srdečně, pamatuji si, že jsme jeli v tak vydatném slejváku, že kaluže nestíhaly brát vodu, a tak to na nás stříkalo ze všech směrů. Na durch promočení jsme nemohli spát venku, to jsme věděli. Zahájili jsme tedy snahu o nalezení přístřešku nad hlavou, které však vypadaly dosti marně... Opět jsme zkusili místní hospodu, ale štamgasti se tvářili poněkud zádumčivě. Až jednomu pánovi se nás zželelo a nabídl nám kůlnu, kterou má na zahradě, prý v ní má i matrace pro případ, že by u něj přespali kamarádi. My jsme této velkorysé nabídky využili, doplnili jsme si vodu a pán nám dokonce i uvařil horký čaj do termosky. Oblečení nám sice uschnout nestihlo, ale my jsme měli alespoň pořádnou střechu nad hlavou a mohli jsme se aspoň trochu zahřát, když ten den byl teplotní rozdíl více než 20 stupňů. Ráno jsme opět vstávali za tmy, abychom s enormní nechutí rozespalí vlezli do mokrého oblečení a pokračovali kolem tisíce a jednoho rybníku do Chlumu u Třeboně, do Suchdolu nad Lužnicí a do Olešnice, kde jsme již tradičně nemohli vynechat zastávku v tamní samoobluze. Na lavičce před ní si dopřával snídani další mílař, který s námi držel krok několik dalších desítek kilometrů, až do stoupání na Kleť. 

Kolem rodiště Jana Žižky z Trocnova, přes Doudleby, Plav, Včelnou, Boršov, po červené tyčící se nad naší nejdelší řekou Vltavou, kde jsme oproti předchozímu bouřlivému ročníku měli výrazně lepší počasí. Čekalo nás již známé CHKO Blanenský les se svým nejvyšším vrcholem Kletí, vysokou 1.084 m, na jejímž vrcholu se nachází nejstarší kamenná rozhledna Česka. Odsud jsme opět klesli, tentokráte do samého historického jádra Českého Krumlova, kolem zámku, přes pro vodáky známou Jelení lávku, do Spolí, Zátoně a Nahořan, kde nás mimochodem čekalo nemilé překvapení - brodění se přes rozvodněnou Vltavu. Raději jsme se do toho počinu nepouštěli a rozhodli jsme si cestu o pár kilometrů prodloužit objížďkou přes most. Až jsme nakonec, s posledními zbytky světla toho dne, dorazili do CP3 - dřevěného srubu. Zde jsme se dlouho nezdržovali, nasadili jsme světla a vyrazili jsme dál směr Vyšší Brod. Při sjezdu po single tracku jsem toho už měla plné kecky a pod vlivem únavy se mi zdálo, že nejedu na kole, ale lítám. S Radkem jsme se shodli na tom, že nebudeme tlačit na pilu a začneme pomalu hledat přístřešek. Ten se bohužel namanul až těsně u Vltavy, což značilo chladnou noc. Nechtěli jsme však pokračovat dál a hledat spaní v civilizaci, ani se lopotit dál po žluté vedoucí při Menší Vltavici kolem vodopádu sv. Wolfganga, která vzhledem k tomu, že vede přes balvany, ubíhá velmi pomalu. Po 170 km a 3.000 m výškových jsme si potřebovali odpočinout, zase alespoň na pár hodin. 

Při vstávání mi hodinky hlásily 7 stupňů, ale v noci bych teplotu odhadovala ještě na nižší číslo. Alespoň jsme nevyspávali dlouho, zima nás po pár hodinách vyhnala zpět do sedel a já jsem se těšila, že se zase zahřeju pohybem. Toto ráno mám v živé paměti, seděla jsem na stole, zabalená ve spacáku a tlačila jsem do sebe tyčinku, jediný světlý bod každého takového mizerného rána... Bohužel toto ráno bylo poněkud krušnější, než ostatní mílařská rána. Ačkoli jsme zanedlouho vstoupili na Šumavu, na kterou jsme se těšili, protože jsme si ji pamatovali jako jezdivou část trasy, trápil nás hlad a žízeň, a to nekonečně dlouhých 50 km. Jakou naději jsme vkládali do stánkařů, kteří chystali svá stavení pod zříceninou hradu Vítkův hrádek! A propos, ten je se svou polohou ve výšce 1.036 m nejvýše položeným hradem (resp. zříceninou) v Česku. Doufala jsem v perníky, štramberské uši a jiné pochutiny. Bohužel, stánkaři vybalovali hračky pro děti a nejvíce příhodně vypadaly luky, se kterými jsme se mohli vydat alespoň něco ulovit... No nic, luky jsme nechali luky a zkusili jsme zaklepat na nedaleké bistro, kde nám však slečna servírka oznámila, že nám bohužel nic prodat ještě nemůže, že nemá otevřenou kasu. Zanedlouho jsme narazili alespoň na dělníky pracující na rekonstrukci hotelu, kteří nás odkázali na lesní studánku. 

Cesta naštěstí ubíhala rychle, a tak jsem se za chvíli ocitli u 44 km dlouhého Schwarzenberského plavebního kanálu, který propojuje úmoří Severního a Černého moře. Zde jsme konečně narazili na otevřený bufet, kde jsme si objednali každý tři chody a plácali jsme do sebe jedno přes druhé, párky přes lívance a lívance přes párky. S plnými žaludky se nám hned jelo lépe, a tak jsme chvíli poté míjeli horskou osadu Jelení, bývalé Jelení vrchy, vzdálenou 6 km od trojmezí Česka, Německa a Rakouska, kde se rovněž nachází technická památka - tunel Schwarzenberského kanálu. Dále přes Strážný, Polku, Nově Hutě, Kašperské Hory, Velký a Malý Radkov, až na Pancíř (1.214 m) a Můstek (1.235 m), které jsme už zastihli zahalené do černočerné tmy. Následoval sjezd k vodní nádrži Nýrsko, nacházející se na řece Úhlavě, kde jsme pro ten den měli již splněno. Ještě aby ne, téměř po 190 km a 3.900 m výškových. Vzali jsme zavděk přístřešku, který sloužil zároveň jako autobusová zastávka. Co naplat, že byl u silnice a všude kolem něj byly domy. Nám to v tu chvíli bylo tak nějak jedno... 

Další den se nesl v duchu očekávání Českého lesa, strašáku mílařů z předchozího ročníku, na který jsem se pro jeho divokost těšila. Cesta k němu však nebyla zadarmo, a jak tomu už tak bývá u hraničních cest, i tato cesta česko-německým pohraničím byla náročná a pomalu ubíhající. Minout Horní a Dolní Folmavu a pak už jen stoupat výš a výš na nejvyšší vrchol Českého lesa, 1.042 m vysoký Čerchov, z něhož je údajně výhled až na Alpy, a který byl do roku 1990 pro veřejnost uzavřen. 

Zbývajících 245 km s výškovým převýšením více než 5.000 m jsme dali v podstatě už na jeden zátah. Spát jsme šli dvakrát na 15 minut, jednou na půl hodiny, kdy už jsem se neobtěžovala ani s vybalováním spacáku. Cesta vedla dál při německé hranici, kolem Rozvadova, Staré Knížecí Huti, Obory, Branky, až po prokletou horu Dyleň, která nám dala tentokráte pořádně zabrat. Mně při stoupání na vrchol začalo být zle od žaludku, asi z na slunci pečeného bagetového dresingu. Poslední jídlo a pití, které jsem do sebe dostala, bylo na benzince v Rozvadově, od té doby pro mě začalo hotové peklo. Zprvu to vypadalo nevinně, špatné vyjde z těla ven a bude zase dobře. Jak jsem se mýlila! Nevolnost, zvracení, zimnice a pocit slabosti mi bohužel vydržely až pod cílový oblouk, a vlastně ještě několik dní po příjezdu domů. 

Dyleň ležící na hranici ČR a SRN a její pověstný, Napoleonem Bonaparte určený střed Evropy, jsme se snažili přejít pod rouškou tmy, což nám příliš nepomáhalo v již tak dosti složité orientaci v lesích kolem vrcholu bez viditelné cesty. Propadala jsem zoufalství a Dyleň, horu opředenou mnoha pověstmi, jsem v duchu proklínala. Cesta dál vedla pohraničím, přes Hrozňatov, Pomezí nad Ohří, kolem vodní nádrže Skalka, kolem Aše přes Vojtanov, Skalnou, Kateřinu, až do, pro mě tolik vymodlené bramborárny v Třebeni. 

Posledních 100 km jsem prožívala úplně jiný závod, úplně jiné míle. Neudržela jsem v sobě hlt vody ani sušenky, na nic jiného jsem neměla pomyšlení. Ze všeho jsem jen zvracela. Jak moc mi to připomnělo závěr mil předchozí roku, kdy jsem seděla na Božím Daru se suchými rohlíky a s takovými křečemi v břiše, že jsem myslela, že to vzdám. Celá cesta ze Slovenska šla jako po másle, žádné větší překážky, žádné větší chmury či zdravotní neduhy. A přijde poslední stovka a vše je jinak. Rozdíl v denních a nočních teplotách byl značný, přes den maximálka 33, v noci 5 stupňů, do toho horečky a zimnice. Pořád v jednom oblečení, se zbytkem sil. Ono moc není kde brát, když v sobě ani jídlo, ani pití neudržíte, ale i přesto se musíte vlastní silou stále pohybovat vpřed. Radek mi říkal, jestli si nechci vzít nějaký čas na odpočinek, pořádně se vyspat, nabrat sílu, počkat, až přejde horečka a zimnice. Za normálního stavu, doma v posteli, bych to nejspíš učinila, ale za a) tohle jsou míle, a za b) kde bych tento plán měla realizovat? Na lavičce u cesty, kde jsme na pár minut složili hlavu? Co bych si tam počala, sama, venku, jako bezdomovec? Neměla jsme sílu ani s někým řešit možnost ubytování. Nezbývalo, než zatnout zuby a bojovat. Tempo se razantně zpomalilo, musela jsem si dělat přestávky na zvracení a modlit se, ať to už nějak doklepu. 

Poslední desítky kilometrů si už ani nijak podrobněji nepamatuji. Vše se mi slilo v jediný silný pocit zoufalství, že se cíli nijak výrazně nepřibližujeme, že nás to ještě někde pořádně potahá. Do toto všeho Radek chytl druhý defekt. Tak, jak jsme s defektem začali, tak s ním taky končíme. Tom už na mě netrpělivě čekal v cíli, byli jsme ve spojení skrze telefon, kdy jsem se alespoň takto na dálku ujišťovala, že vše bude dobré, ačkoli jsem o tom sama měla maximální pochybnosti. Snažil se mě motivovat, že na mě už všichni čekají, že to stíhám v ženském rekordu, ale nic z toho mi neulevovalo od mého trápení. Ba naopak, pociťovala jsem z toho tíhu, že budu muset s někým mluvit, na což jsem absolutně neměla sílu. Nejvíc ze všeho jsem si přála projet vítězným obloukem a schoulit se v ústraní pod deku do klubíčka. Atmosféra pod obloukem mě naštěstí dodala energii a já jsem si tento moment užila tak, že na něj do dnešního dne vzpomínám jako na jeden z nejhezčích okamžiků v celém mém životě. Čekal na mě Tom, kamarád Péťa, po boku jsem měla parťáka Radka, byla tam spousta skvělých lidí kolem, zanedlouho poté přijeli ségra se švagrem a holčičkami... Bylo to krásné a ani další zvracení mi tento pocit nevzalo. Podruhé na mílích, podruhé v cíli, podruhé se zvracením, podruhé bez vyhlášených bramboráků... 

Někteří lidé mají potřebu ve všem hledat nějaký smysl a snaží se na všem zlém vidět to dobré. Já jsem jedním z nich, a tak jsem sama pro sebe tuto svou nevolnost zhodnotila tak, že nebýt jí, byly by pro mě míle a celé to vítězství až podezřele moc jednoduché. Takto mi do závodu vstoupilo něco, s čím jsem musela bojovat, co jsem musela překonat. Prostě jsem potřebovala asi ještě trochu tvrdší podmínky. Díky všem, co mi drželi palce a mysleli na mě, díky mým nejbližším, díky mému parťákovi Ráďovi, se kterým jsme to spolu dotáhli, přes všechny odloučení a nacházení se, až pod vítězný oblouk, podruhé v řadě! Jen díky vám jsem si tu obrovitánskou radost mohla naplno vychutnat, protože sdílená radost je tisícinásobná radost.

A co bylo nejvíc jiné mezi mílemi 21 a 22? V prvé řadě musím zmínit počasí, které bylo tohoto roku přívětivější než v roce uplynulém, kdy nám téměř každý den, nebo alespoň každou noc pršelo. A jinak, určitě jsem si víc užila míle 21, kdy celý tento cirkus byl pro mě jednou velkou neznámou, a díky tomu, že jsme jeli na chvostu, mohli jsme si atmosféru vychutnávat plnými doušky. Když člověk jede na prvním místě, resp. celkově 6. místě, je to o něčem jiném. Z ročníku 22 jsem si dovezla sotva pár fotek, z ročníku 21 byl prostor pro focení a kochání se mnohem větší, to jsem jich měla stovky. Jiné bylo to, že jsem si více věřila a méně jsem se šetřila, už jsem přece jen měla nějaké zkušenosti a věděla jsem, že lidské tělo vydrží neskutečné věci. Ale asi úplně nejtěžší pro mě byl to, že jsem na severu měla Toma, se kterým jsme si pravidelně vyměňovali hlasové zprávy, videa, fotky, telefonáty. Když mě bylo ouvej, moc mi nepřidalo ještě to, že jsem se bála o něj, když bylo zrovna ouvej i jemu... Protože když nespíte, jedete v podstatě na hraně, těžko nahodíte sluníčkový výraz a budete tvrdit, že vše je v pohodě. A i kdyby, nejbližší to na vás stejně poznají... Psychicky jsem měla pocit, že jsem si objela trasu jižní - tedy tu svou i severní - Tomovu. Ono je to asi těžké i pro ty, kteří "sedí doma" a mají své blízké na trase, ale pokud ještě k tomu se sami perete s nepřízní počasí, krizí, nebo fyzickou bolestí, vše se tak nějak umocní, minimálně dvojnásobně... O to větší kámen ze srdci mi pak spadl, když jsme se potkali pod obloukem jako absolutní vítěz (Tom vyhrál spolu s Tomem Fabiánem) a celková vítězka mezi ženami. Míle nejsou jen závod, míle jsou něco mnohem, mnohem víc.