Už vím, co mě čeká. Ale je to výhoda?

Rok se s rokem sešel a já jsem opět stála před největším závodem roku - před závodem 1000miles adventure. Oproti loňsku jsem už věděla, do čeho jdu, co mě čeká. Ale jestli to byla nebo nebyla výhoda, to ani teď, s několikaměsíčním odstupem, nedokážu říct. Ono totiž někdy sladká nevědomost a to, že vše je nové, neokoukané, může přinést větší pohodu, než když víte předem, v jakých všemožných (někdy i nemožných) situacích se budete ocitat a budete přesně vědět, které kopce a úseky máte před sebou.

Ačkoli jsem na mílích 2021 měla vhodně zvolené věci, které jsem si vezla s sebou, kdy mi nic nescházelo, ale ani zbytečně nepřebývalo, letošní ročník jsem po vzoru Toma pojala více minimalisticky. Tom, absolutním vítěz předchozího ročníku, mi totiž do hlavy vložil myšlenku, že to oproti ročníku 2021 to můžu zkusit i jinak, s méně věcmi, rychleji... Byl hlavním zdrojem posilování mého cyklistického sebevědomí, které do té doby bylo někde na úrovni bodu mrazu, možná i hluboko pod ním. Tomova slova, že bych mohla zajet ženský rekord, jsem sice nebrala vážně, ale že bych se mohla dostat pod 14 dní oproti téměř 17 dnům z předchozího ročníku, tomu jsem věřila.

Předzávodní přípravy se u nás doma nesly i v duchu otázky, zda bychom náhodou nezkusili jet spolu. S tímto nápadem přišel Tom, který jako absolutní vítěz má to výsostné právo, že se může přihlásit v podstatě kdykoli a na kteroukoli trasu. Ačkoli bych za jeho společnost byla převelice ráda, nakonec jsem tuto myšlenku zadupala s tím, že je škoda, aby si zase nezkusil jet svou maximálku, které by se mnou po boku těžko dosáhl. Na jižní trase navíc spolu se mnou stanul můj loňský parťák, Radek Píštěk, se kterým jsem mohla jet i letos. Ráďa mi snad promine, když ve vší skromnosti řeknu, že tomu jsme ale popravdě ani jeden moc nevěřili. Oproti Radkovi jsem měla od začátku roku víc natrénováno, jela jsem narozdíl od něj s méně věcmi, abych se nezdržovala neustálým balením brašen, a vlastně jsme každý do závodu vstupovali s odlišnými očekáváními... Já jsem chtěla zkusit jen víc na hraně, méně se šetřit, zkusit si "polechtat" své vlastní hranice... Řekli jsme si proto, že spolu zkusíme projet alespoň Slovensko, ale když to nepůjde, bez výčitek se rozdělíme a pojedeme si každý své tempo.

Mám za to, že míle jsou z velké části o štěstí, a to jsme my tři rozhodně měli už před startem. Podařilo se nám totiž spřáhnout síly s mou báječnou sestrou a švagrem, kteří se nabídli, že nás odvezou na start. Ačkoli jsou rodiči dvou malých pokladů, vzali obytňák, holčičky zavezli babičce na hlídání a vyrazili s námi toho osudného víkendu v sobotu ráno směr Nová Sedlica, nejvýchodněji položená obec Slovenska. Tam už na nás čekal kamarád a další mílař, Péťa Tichý, který s námi v předvečer závodu zaháněl předzávodní nervozitu. Tu jsme naštěstí snášeli relativně dobře, a to zejména díky pohostinnosti a podpoře Domči a Pavla, kteří byli výborní.

Největší tíha všemožných obav dosedla nejvíce na mě. Již večer před startem se mě zmocnily pocity strachu, nejistoty a stesku, které se mě držely až do okamžiku, kdy zazněla hasičská siréna oznamující start. Ne kvůli sobě samé, o sebe se člověk většinou nebojí. Stát na startu s Tomem byl silný moment, který se dá asi jen těžko vyjádřit slovy. Po nešťastné události, která se stala chvíli před mílemi na závodě v Jihlavě, který byl naším posledním předmílařským závodem, honily se mi hlavou nejrůznější věci... Nervozita a neklid ze mě začaly opadávat až po několika prvních šlápnutích do pedálů, kdy se postupně má hlava začala dostávat do stavu vzduchoprázdna. Od té doby starosti přestaly existovat, člověk vypnul všechny kontrolky typu co kdy musí udělat a začal jen být, jen existovat. Zní to skoro až poeticky, ale až taková idylka to nebyla. První den se totiž nesl v duchu úmorného vedra, kdy maximální teplota dosahovala 42 stupňů a tekutiny z bidonů mizely až děsivě rychle, navíc po cca 20 km přišel Radkův defekt. Ten jsme naštěstí ošetřili rychlým zabodnutím knotu a pokračovali jsme dál v krasojízdě. Když se nám povedlo ještě téhož dne sjet se na pár místech se severáky a já jsem se potkala s Tomem, myslela jsem, že prasknu štěstím. Před pár hodinami jsme se loučili s tím, že se uvidíme bůhví kdy (po 14 dnech?) a bůhví kde (v cíli, nebo doma?), a už se zase vidíme! Ačkoli Tom měl jasný plán, a sice strávit noc na chatě Hrešná, odkud začínal zákaz pohybu mimo osídlená místa v čase od 21:00 do 6:00, mně se tento cíl dlouhý 162 km povedlo splnit naprosto neočekávaně. Už první večer jsme se s Radkem na nějaký čas rozdělili a na chatu Hrešnou jsme dojeli každý sám. Já jsem se na ní ocitla cca kolem 2. hodiny ranní. Tom měl ode mě zprávu, že se taky blížím, a tak si čekání zkrátil večeří a nějakými těmi pivy...

Ráno jsme vstali tak, abychom byli v 6:00 hod. připraveni vystartovat. Nejprve jsme se rozloučili s Tomem, se kterým jsme se na několik dlouhých dnů viděli naposledy. S Radkem jsme do druhého mílařského dne vyrazili o chvíli později společně, ale vzhledem k tomu, že mně to lépe jelo do kopců, měli jsme několikahodinové odluky, kdy jsme si každý jeli to své. Radek se ale držel statečně, a tak jsem mírný náskok využívala ke krátkým regeneracím. 

Po 130 km, které vedly přes Slovenský kras, jsem se sama ocitla před vesnicí Ochtiná, za níž následovala obec Slavošovce, romské ghetto, před kterým jsme byli ze strany organizátorů varováni. Na obranu obce Slavošovce musím podotknout, že jsem se nesetkala s žádným negativním zážitkem ani u sebe, ani u žádného jiného mílaře, který tudy projížděl. To jsem ale v tu dobu ještě nevěděla, a tak jsem jako osamocená holka rozhodně neměla v plánu ve Slavošovcích nocovat, a vzhledem k tomu, že člověk na mílích nikdy neví, jak dlouho může trvat přejezd byť jen pár kilometrů, nechtěla jsem riskovat, že nestihnu dorazit do další osídlené oblasti. Proto jsem počkala na Ráďu a začali jsme, ještě s dalšími mílaři, kteří se k nám přidali, řešit s místními obyvateli možnost noclehu. Bylo mi líto, že jsme tímto v podstatě přišli o zhruba hodinu a půl času, který jsme mohli strávit jízdou do rozhodující deváté hodiny večerní, ale pořád jsme jeli více méně podle plánu, a tak nebyl důvod zoufat. Nakonec nás 5 mílařů složilo hlavu na farní zahradě, kde nás pohostil velice laskavý pan farář pivem, pálenkou, podaroval nás magnetky s vyobrazením místního kostela a dokonce nám udělal i jeho večerní soukromou prohlídku. Ano, míle jsou sice závod, ale tak trochu jiný. Toto se vám na maratonu nebo 24hodinovce nestane. Toto jsou prostě míle - nespočet zážitků s neskutečně dobrosrdečnými lidmi, které člověk potká cestou. A přesně toto člověka dokáže nabít na hodně dlouhou dobu pocitem, že svět na tom ještě není tak špatně. Mimochodem, vesnice Ochtiná se může pyšnit aragonitovou jeskyní, která je zařazená na seznam světového dědictví UNESCO. 

Další den ráno nás čekala jedna z největších zajímavostí jižní trasy - průjezd 2.401 m dlouhým tunelem pod Homôľkou, který je součástí nedostavěné železniční traty z Revúce do Slavošoviec. Tato třetí etapa se nesla v duchu průjezdy mnoha romskými osadami, kde člověk naprosto ztrácel pocit blízkosti domoviny a dojem snadného vyřešení všech případných problémů. Vzhledem k tomu, že jsem těmito místy projížděla sama bez ostatních mílařů, vnímala jsem tu podivnou atmosféru o to výrazněji. Byl to silný zážitek... O jeden z nich bych však klidně byla chudší. V jednom místě se sjíždělo ze silnice ostrou levotočivou zatáčkou na polní cestu, která měla vést kolem zemědělské usedlosti. Než jsem se však nadála, seběhli se ke mně dva pastevečtí psi, kteří byli k mému úleku puštěni na volnoběh, a úplně se jim můj nápad prosvištět kolem nich nepozdával. Zastavila jsem, pomalu jsem začala slézat z kola a automaticky jsem tasila pepřák. Hlavou mi jelo jen to, že tudy rozhodně pokračovat nebudu, i kdyby mě to mělo stát penalizaci. Ani nevím, jak dlouho jsem pomalými pohyby couvala z místa, ale snad zanedlouho jsem v dáli na statku zahlédla osobu, která byla mou spásou. Začala jsem máchat rukama a volat z plných sil, abych na sebe upozornila a aby si můj zachránce zavolal ty dva šílence nazpět. Paradoxní je, že čím víc zkušeností a zážitků se psy mám, tím víc se jich bojím. Než jsem se dostala do nepříjemných potyček s pasteveckými bezuchými psy v Ázerbájdžánu nebo se smečkou toulavých psů v Rumunsku, neměla jsem ze psů strach. Můj zachránce má zoufalá gesta vyslyšel a krvelačné bestie si zavolal zpět. Já jsem tedy sebrala poslední zbytky odvahy a pokračovala jsem v určené cestě směrem k obydlí. Klučina mi ještě stihl říct, že před nimi nesmím jezdit na kole, jinak přejdou do útoku a že dál už ASI žádný další puštěný pes není. Super informace, tak sakra je, nebo není?! Naštěstí nebyl a já jsem, poté, co se mi srdce vrátilo z krku zpět na své místo, zavolala Radkovi, aby věděl, co ho čeká. Zanedlouho se naše cesty zase spojily a zbytek dne jsme pak už více méně pokračovali nejen spolu, ale i s dalšími mílaři, včetně samotného Honzy Kopky, se kterým jsme se střídavě potkávali už od cesty na Hrešnou. 

Náš plán dojet do 21:00, kdy opět vstoupil v účinnost zákaz jízdy na kole, do kempu před Zvolenem, nevyšel, a to ani přes velké riskování, kdy jsme už v podstatě ve tmě jeli v dešti bez světel lesem, abychom se nezdržovali jejich nasazováním. Jaká blbost! Já jsem to odnesla několika pády a ohnutými oběma kotouči. Nakonec jsme po 155 km strávili noc ve velmi skromném příbytku u nějakých hodných lidí na statku, opět ve společnosti tří dalších mílařů. Ráno nás čekal přejezd do Zvolena, který nám přinesl zážitek překonávající setkání se psy, a sice setkání s medvědy. Přes cestu nám přešel jeden velký a dva menší kusy tohoto zvířete, kterého jsme se děsili jako čert kříže. Naštěstí jsme je nijak nezajímali a po zbytek závodu jsme i u tohoto počtu setkání zůstali. Sjezd lesním trailem pro mne znamenal další rány do kotouče a roztržené kalhoty, naštěstí na místech, kde to tolik nevadilo. Z lesa jsme sjeli zpátky do civilizace, na frekventovanou silnici E77, kde jsme kousek před Zvolenem zastavili na benzince pro doplnění zásob, a následně jsme se překročili silnici, abychom se zase ztratili v lesích... Uf, jaká to úleva, být zase daleko od ruchu lidí a aut... Následovalo strmé stoupání po turistické zelené, kde jsme na necelých 7 km nastoupali cca 350 výškových metrů. Ještě štěstí, že jsme měli spokojená břicha z benzinky, jinak by si tento výstup asi pár nadávek vyslechl. 

Co by kamenem dohodil se rozprostírala CHKO Štiavnické vrchy s největším městem Banskou Štiavnicou, které mě překvapilo svou krásou a historickou atmosférou. Jedním z nejlíbivějších míst celé jižní trasy byla bezpochyby Kalvárie, soubor dvaceti dvou sakrálních staveb, které se tyčí nad městem. Dlouho jsme se zde však nezdržovali, protože jsme měli před sebou nejvyšší bod celého jihu, a sice 1.346 m vysoký vrch Vtáčnik, který leží v CHKO Ponitrie, a který je současně nejvyšším bodem Slovenského středohoří. Dlouhá asfaltová cesta na něj však ubíhala pomalu, mírné nekonečné stoupání člověka odrazovalo od jízdy, a tak jsme s Radkem cestu na vrchol pojali jako procházku při kolech. Já jsem si tou dobou uvědomila, že přední kolo se netočí tak, jak by mělo, a to vinou několikrát naraženého kotouče. Honza Kopka, se kterým jsme stanuli na vrcholu, mě trochu uklidnil, prý se to dá "na koleni" spravit šroubovákem. Z Vtáčniku následoval poměrně ostrý kamenitý sjezd, až jsme se ocitli v dalším větším městě, v Partizánském, založeném uherskohradišťským rodákem Janem Antonínem Baťou před 2. světovou válkou, když budoval domy pro dělníky pracující v jeho obuvnické továrně. Proto i samotné město neslo až do roku 1949 jméno Baťovany. Město leží na úpatí tajemnem opředeného pohoří Tribeč, známého například z románu Jozefa Kariky Trhlina. My jsme naštěstí do Tribeče nezajížděli hlouběji, a naopak jsme se vydali podél Nitry do Dubodielu, kde jsme ten den měli konečnou. Na rozdíl od předchozího dne jsme tentokrát nechtěli nechat propadnout vniveč ani minutu z povolené doby jízdy, a tak do samotného Dubodielu jsme oba s Radkem jeli na své maximálce. Ceduli s názvem vesnice jsme míjeli v čase 20:59. Uff! Naše první kroky vedly do tamější hospody, abychom zjistili možnosti ubytování. Naštěstí se nás zželelo jednomu z dobrovolných hasičů, který zkusil někomu zavolat, a už nás vedl do místní hasičárny. My jsme tak měli k dispozici střechu nad hlavou a zdroj elektřiny, mílařův splněný sen! Já jsem ihned zaplula do spacáku, abych využila každou minutu k regeneraci, kdežto Radek se dal do výměny brzdových destiček. Po téměř 160 km, 3.114 m výškových a mílařském tempu 10,5 km/h jsem usnula v mžiku. 

Další ráno se mi vstávalo dobře, protože jsem věděla, že na CP1 u Trenčína je to už je kousek. Po 25 km jsme lehce po 8. ranní byli pod obloukem. Jaká to úleva, Slovensko za námi! Než jsme se však mohli začít radovat, čekal nás ještě tolik obávaný brod asi 11 m široké řeky Váh. Zvěsti a Tom říkali, že je lepší jít kousek zpět proti proudu, že tam je proud slabší a koryto méně hluboké. Ačkoli jsme tak učinili, asi jsme netrefili ideální místo, říkala jsem si, když jsem s kolem nad hlavou šla nejistým krokem, v tretrách klouzajících po dně, proudem silným tak, že jsem břeh k sobě tlačila očima. Voda mi sahala až pod prsa a v posledním metru mě proud začal brát, takže jsem kolo hodila na břeh. Být Váh o metr širší, byl by z mé Tatanky a z veškeré elektroniky na ní plaváček. 

Na CP1 nás vítali s velkou pompou. Divili se, jak to, že jsme přijeli před Honzou Kopkou a před Peggy Marvanovou, největší favoritkou z celé ženské startovní listiny. Myslím, že Ráďa by se zde zdržel i déle, ale mě to vřelé přivítání od dobrovolníků vlilo tolik nové energie do žil, že jsem už chtěla ukrajovat další kilometry. Tímto bych ještě jednou chtěla poděkovat především ochotnému dobrovolníkovi, který vyřešil můj problém s ohnutým kotoučem, přesně tak, jak říkal Honza Kopka. Mně tak ulevil od nadměrného úsilí, které jsem do drhnoucího kotouče musela při šlapání do té doby vynakládat. V CP1 jsme po 621 km a téměř 10.000 m výškových vítězoslavně přepnuli navigaci na druhou etapu, která hlásila lépe vypadajících 225 km s necelými 3.000 m výškovými, úsek vedoucí do CP2 na jižní Moravu.