Klára a "míle" aneb jedno z nejlepších rozhodnutí v životě

Povídání o tom, jak to vše začalo... Nejen vztah mezi Klárou a Tomem, ale i mezi Klárou a ultrazávody... 

"Na to nemáš!", "Vždyť vůbec nevíš, do čeho jdeš!", "Možná někdy, až budeš mít natrénováno!", říkalo mi mé okolí na to, že bych se chtěla podobného počinu zúčastnit, ale nemělo pravdu. O dobrodružství 1000 mil jsem poprvé slyšela od kamarádů, kteří míle již absolvovali a jejichž zážitky jsem jim záviděla. Říkali, že to bylo peklíčko, ale krásné peklíčko! Za sebou jsem příliš přejezdů s kolem na těžko neměla, ale sázela jsem na četné zkušenosti s diskomfortem z hor, touhu po dobrodružství a především na lásku ke kolu. Měla jsem štěstí, že se mi povedlo zlanařit dobrého kamaráda Radka - taky mílařského novice, aby míle absolvoval se mnou. V tom, že si míle chceme hlavně užít a že je chceme ve zdraví dojet až do cíle, mezi námi panovala naprostá shoda. S parťákem po boku se z těchto téměř 17 dnů strávených na mílích stala nejlepší dovolená v mém životě, kdy každý další den předčil ten předchozí. Ačkoli jsme v sedle, nebo spíše častěji ťapkajíce vedle něj, trávili celé dny, tělo to kupodivu zvládalo skvěle a já jsem byla šťastná jako malé dítě. Užívala jsem si, že nic nemusím a řeším v podstatě jen to, co budeme jíst, pít a pod který strom složíme hlavu tentokrát. Ačkoli právě kvůli špatnému jídlu jsme oba s parťákem dostali silné střevní potíže spjaté s horečkami a poslední tři dny jsme byli jen o vodě a suchém rohlíku, dojezd do cíle byl náročný z jiného důvodu. S vědomím toho, že té omamné svobodě bude s příjezdem pod cílový oblouk konec, právě poslední hodiny a minuty mil, spolu s těmi strávenými v silné bouři na kluzké stezce nad Vltavou, byly pro mě těmi nejtěžšími.

A co naopak bylo tím nej okamžikem v pozitivním smyslu? Třebaže se mi takových momentů vybavuje nepočítaně, doteď mi největší radost dělá událost z altánu pod hradem Landštejn v České Kanadě, kde proběhlo náhodné půlnoční setkání s dvojicí severáků Radkem Musilem a Tomem Novotným. Ačkoli jsme se s kluky neznali, věděli jsme, že jedou na vítězství, a tak jsme jim automaticky přenechali ta lepší místa na spaní. Tedy, jak se to vezme lepší - Radek si ustlal na stole, Tom na spojených lavicích. Ještě před tím jsme si však vzájemně vyměnili to nejlepší z proviantu a současně proběhl pokus i o výměnu informací z obou tras. Pokus proto, že kluci byli lehce zmatení z toho, jakou kudlu jeli a jak málo spali. Za vše mluví Tomova otázka směřující ke mně, jestli jsem ta holka z Jablonce. Rozpačitě jsem odpověděla, že nejsem a dalších 100 km jsem přemýšlela, co to je za šifru, protože víc k tomu nedodal. Až při příjezdu do Šatova se mi dostalo odpovědi - Šatovjané chtěli podpořit jednu závodnici z Jablonce, a tak v mílařském duchu "stejná podpora pro všechny" vznikl neoficiální checkpoint, o kterém jsem do té doby neměla tušení. Tušení jsem v tu chvíli rozhodně neměla ani o tom, že se z nás s Tomem zanedlouho stanou životní partneři.

Po návratu do reality jsem klukům bez dalších očekávání napsala, že jim gratuluji, no a jak už se to tak někdy stane, s Tomem jsme nezůstali jen u jedné zprávy. Naše první pomílařské setkání se uskutečnilo jak jinak, než na cyklistickém závodě. Od té doby jsme s Tomem jeho zprvu záhadnou otázku, proč nejsem z Jablonce, řešili nesčetněkrát. Zatím nás totiž stále od sebe dělí více než 300 km, ale vzdálenosti naštěstí nejsou pro mílaře žádný problém. Asi nemusím dodávat, že příští rok jedeme míle zase, a že máme startovné i na další ultra cyklistické závody. Snad nemusím dodávat ani to, že by mě ani ve snu nenapadlo, co všechno mi můj vůbec první pořádný závod přinese. Bylo to zkrátka skvělé rozhodnutí...