Byl krásný slunečný den 2. července a já stojím opět po roce na startu závodu 1000 miles adventure. Tentokrát je to moje šestá účast na této skvělé akci, a doufám, že snad ne poslední. Oproti předchozím ročníkům je ale ten letošní v mnohém jiný, největší změna je v délce trasy. Nebude to totiž "jen" 1000 mil, ale rovnou 2000...
A jak to šlo na jihu? V porovnání se severem mi jih přišel psychicky jednodušší. Jednak proto, že jsem jej jela s pocitem, že jsem dokázala dojet do Sedlice, otočit se v ní a pokračovat dál. To totiž znamenalo, že jsem už v tu chvíli na svém osobním rekordu. Ještě nikdy v životě jsem neujela takovou vzdálenost a s každým...
Z toho, že bych měla jet míle sama, jsem měla obavy, nevěděla jsem, jestli mě to bude bavit, když nebudu mít s kým sdílet své prožitky. Jakým překvapením pro mě bylo zjištění, že jízda o samotě mě vlastně naplňuje mnohem více než spolujízda. Člověk může všechno prožívat tak nějak více naplno, intenzivněji, má pocit větší svobody, splynutí s okolím...
