Albánie - zážitek nad zážitky, o který bychom byli raději ochuzeni
Na přelomu roku 23 a 24 jsme navštívili Albánii, kde jsme strávili týden cestováním na kolech. O krásách této země s nádhernými horami, přímořskou riviérou a dobrosrdečnými lidmi však až jindy...
Něco mezi nebem a zemí... Spiritualita, náboženství, víra v cokoli. Ať už tomu říkáme jakkoli, jsem přesvědčená o tom, že něco mezi nebem a zemí existuje. A to něco při nás v sobotu 6.1. stálo. Řeknu vám, proč si to myslím.
Večer před tím jsem se s Tomem pomodlili. Poprvé v životě společně, Tom vůbec poprvé. Dali jsme si společně Andělíčku, můj strážníčku. A důvod? Může se vám to zdát vtipné, ale ten den odpoledne jsme cestou na kole míjeli jednoho ze stovek psů, kteří se po Albánii potulují. Tento však měl zřejmě zlomenou páteř, zadní nohy tahal za sebou a smutně, prosebně se na nás díval, ať mu pomůžeme od bolesti. Jenomže co chcete dělat zrovna v Albánii, kde si psi žijí vlastním životem a místní lidé mají dost jiných starostí, než aby zachraňovali toulavá zvířata. A ulevit mu tak, že bychom jeho trápení ukončili vlastníma rukama, na to jsme neměli ani pomyšlení. A tak se mě Tom s vážnou tváří zeptal, jestli bych se uměla za něj pomodlit, aby se dlouho netrápil. Nejsem žádná kněžka, ale na rozdíl od Toma ateisty jsem křesťanka. Viděla jsem, jak to Toma trápí, a tak jsem se společně nahlas pomodlili známé verše "andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku..." a přidali jsme pár zbožných slov věnované té němé tváři. To, že hned druhý den bude nutné zásahu vyšší moci k tomu, aby naše dušičky skutečně byly ochráněny, to jsme v tu chvíli ani jeden netušili.
V sobotu 6. ledna jsme se vzbudili kolem 7. hodiny ranní v autě za obcí Boge, odkud jsme chtěli vyrazit na kole do proslulé horské vesnice Theth na severu Albánie, odkud většina turistů začíná své vysokohorské túry po albánských Alpách, nazvaných také jako Prokleté hory. Říkali jsme si, proč asi jsou prokletými. Tedy kromě toho, že prokletými jsou tak trochu pro české turisty. Nedaleko od toho místa byli v roce 2015 zastřeleni dva čeští turisté z Plzně, v roce 2001 pravděpodobně z těchto míst beze stopy zmizela trojice českých studentů. To, že můžeme být dalšími "proslavenými" Čechy nás ani v nejhorším snu nenapadlo... Ráno jsme vydatně posnídali, nachystali jsme se na kola a vyrazili jsme na 50 km dlouhou cestu s převýšením přes 1600 metrů. Cesta probíhala klidně, asfaltové stoupání bylo mírné, výhledy famózní a až do sedla, nejvyššího bodu trasy v nadmořské výšce 1700 m n.m. k našemu úžasu bez sněhu. Cestou jsme míjeli hodně aut, a to v obou směrech.
Na sjezd do vesnice Theth jsme se přioblékli a ve sjezdu jsme ještě zastavili na vyhlídce u kříže, abychom si udělali nějaké fotky a videa. Během této zastávky se ozvaly krátce po sobě dva výstřely linoucí se z údolí, kam jsme měli namířeno. Zarazilo to Toma i mě, ale ani jeden jsme to nijak nekomentovali. Až s odstupem jsem si řekli, že nás oba napadlo totéž - asi nějaký lov, nebo že by snad petardy? Znělo to spíš jako výstřely, ale zkrátka nevěnovali jsme tomu pozornost. Po krátké 5-10minutové zastávce u kříže jsme opět nasedli na kola a pádili jsme si to krásným sjezdem mezi zasněženými vrcholky tisícových velikánů. Jakmile jsme byli zhruba v půlce sjezdu do Theth, asi 20 až 25 minut po prvních dvou výstřelech, projel mnou silný tlak doprovázený ohromující ránou. Výstřel! Někdo na nás střílí! Jela jsem v tu chvíli první, asi 5-10 metrů před Tomem. Ohlédla jsem se zděšeně na něj a ten držel za jízdy v ruce telefon, protože natáčel sjezd. Víc jsem nepostřehla, ani jeho výraz. Tom naštěstí duchaplně zareagoval nejlépe, jak mohl. Mně hlavou jelo jen to, kam se schovat. Tom však rozhodl za nás, jedeme! Bez zastávky a jakékoli komunikace mezi námi jsme pokračovali dál ve sjezdu. Já jsem se na něj v tu chvíli zlobila, protože mě předjel, jel dál a já jsem mu nemohla říct, co jsem měla na jazyku. "To byl výstřel, někdo po nás střílí, copak jsi to neslyšel, sakra?" Tom mi nedal díky bohu příležitost, protože rychle zmizet z toho místa bylo nejlepší možné rozhodnutí. Já jsem byla zmatená, nevěděla, jak si celou situaci interpretovat a jen jsem slepě následovala Toma. Tom zachoval chladnou hlavu a do každé zatáčky v serpentině nahlížel, jestli někoho neuvidí, abychom tomu magorovi nevletěli do další rány. Nikoho jsme ale nepotkali.
V Thethách jsme se k této situaci nevraceli, měli jsme z toho totiž sevřená hrdla. Zeptala jsem se jen, co to bylo a Tom řekl, že možná nějaká plašička na zvířata. Byla to blbost, ale pro ten moment to bylo nejpříjemnější možné vysvětlení. Nás totiž čekala cesta nazpět, a to stejnými místy, tentokrát navíc do kopce se stoupáním přes 900 metrů. Ve sjezdu možná ještě nebezpečí ujedete, ale do kopce...? Nám však nic jiného nezbylo, potřebovali jsme se vrátit zpátky k autu a toto byla jediná cesta přes hory. A zkuste v albánské obci, kde bylo venku jen pár dělníků, vysvětlovat, co se vám právě přihodilo... Jen pro představu, od prvního většího města jsou Thethy vzdálené dvě hodiny jízdy autem.
Oba dva jsme byli sevření v nepříjemných pocitech z toho, co musíme překonat. Jakmile jsme míjeli místo střelby, Tom rozpačitě prohlásil, že už to máme za sebou. Já jsem na to nijak nereagovala, protože jsem moc dobře věděla, že Tom to říká snad jen proto, aby nás vyslovením této nesmyslné věty alespoň trochu uklidnil. Copak se střelec za tu dobu nemohl posunout někam jinam? Nevíme, jestli nás zachránilo to, že krátce po té, co jsme začali stoupat, spustil se vydatný liják. Anebo střelec nechtěl dál čekat, když to třeba mohlo vypadat, že v Thethách zůstaneme ubytovaní v některém z místních penzionů. Tak či tak, cesta nazpět proběhla bez střelby. Zaplaťpánbůh!
Až v bezpečí autě jsme o tom všem začali mluvit. O tom, že to nebyla ani plašička, a asi ani náhoda. Dva první výstřely byly zřejmě nástřelem, aby střelec mohl zaujmout ideální pozici. Třetí, který se ozval až po více než 20 minutách v naší bezprostřední blízkosti, nebyl nejspíš náhodným... Žádný další výstřel už se neozval. V horách se tyto silné zvuky nesou na velké vzdálenosti a za více než tři hodiny, které jsme byli v doslechu, se ozvaly jen a pouze tyto tři rány. Z videa, které jsme pořídili, nejde nic poznat, je na něm však zaznamenaná rána. Podle toho, co nám řekli lidi věnující se zbraním, mělo se snad jednat o útočnou loveckou zbraň, snad 30-06, pravděpodobně s tlumičem.
Nemáme nic potvrzené a vše je založené jen na naší interpretaci. Sami jsme z toho zmatení a nechce se nám přijmout fakt toho, že zrovna po nás by někdo střílel. Asi jste si totiž taky někdy řekli, že proč by se to mělo dít zrovna vám, že vám se to stát nemůže, že by to byla sakra náhoda. Ano, ale asi i takové náhody se dějí... Nechceme nikoho děsit ani vyvolávat paniku, za celý týden strávený v Albánii, a to na různých odlehlých i známých místech, jsme neměli sebemenší problém s nikým. Naopak jsme byli mile překvapení tím, jací jsou Albánci ohleduplní k cyklistům, ochotní, milí. Mohla to být všechno jen nějaká špatná souhra okolností a my jsme si třeba celou situaci vyložili nějak jinak. Bohužel, ačkoli jsme nad tím přemýšleli ve všech možných souvislostech a ze všech možných stran, máme za to, že žádné jiné vysvětlení příliš neobstojí...
Zřejmě jedno z těch aut, které nás předjíždělo, si nás vyhlédlo jako snadný cíl. Někdo, kdo toto místo zná, věděl, kam se ukrýt. Střelba totiž byla v místě, kde bylo houští, kam se dalo schovat, na rozdíl od zbytku cesty. V tomto místě navíc byla pěšina vedoucí houštím spojující dva body na naší trase. V této severní části země je velká chudoba, ceny jsou vysoké zhruba jako u nás s průměrným měsíčním příjmem v přepočtu 7000 korun českých. V zemi celkově je vysoká nezaměstnanost a bohužel i přestřelky střelnými zbraněmi jsou v Albánii na denním pořádku. Ostatně cestu lemovaly prostřílené značky a tyčové značení, některé s otvory, že byste do nich dali prst. V 90. letech docházelo v Albánii k přepadávání skladů se zbraněmi a s municí, a tak Albánci dodnes ilegálně drží obrovské počty zbraní.
Z celého tohoto zážitku je nám smutno, nechceme, aby to házelo špatné světlo na tuto krásnou zemi a bereme to jako pochybení jednotlivce, s nímž se člověk může setkat kdekoli na světě. Kromě vděčnosti tam nahoru a uvědomění si, jak je vše pomíjivé, máme v sobě však pocit zklamání nikoli z Albánie, ale z toho, že jedna éra radosti z volnosti, cestování, z toho, že stačí dodržovat nějaká bezpečnostní pravidla a vše bude dobré, pro nás tímto skončila. Někdy prostě nemusíte udělat vůbec nic blbě, nic nemusíte podcenit, a tak si nelze vzít ani žádné ponaučení, co bychom příště udělali jinak. Snad jen to, že na chvíli budeme rádi doma za pecí...