Zimní Bike Hero výzva

08.02.2023
Společná fotka u vodní nádrže Klíčava
Společná fotka u vodní nádrže Klíčava

Betonové křeslo u Mořinky v podání Kláry
Betonové křeslo u Mořinky v podání Kláry

Očima Kláry

"Nechtěla bys jet BikeHero?" zeptal se mě Tom. "Jo, klidně...". Podobných plánů máme tolik, že kdybychom je měli všechny realizovat, máme minimálně na další rok vystaráno... Nepřikládala jsem tomu tudíž větší význam a řekla jsem si sama pro sebe, že třeba někdy na jaro vyrazíme. Když jsme začátkem letošního roku, nedlouho poté, byli na vyjížďce s Tomem a kamarádem Péťou, zazněl název Bike Hero podruhé. Tentokráte však už s mnohem jasnějšími obrysy. Shodli jsme se na tom, že za dva týdny máme všichni čas, a tak se zase sejdeme, buďto právě za účelem Bike Hero, anebo, si v případě nepřízně počasí uděláme víkendové zasedání u Péti na chatě, abych doladili podrobnosti k našemu závodu 3-2-1 VABANK, který společně pořádáme.

Ačkoli předpověď nevypadala nikterak optimisticky, rozhodli jsme se, že zasedat můžeme vlastně i na kole, takže BikeHero bude! To, že zrovna na víkend napadne sníh, jsme ale popravdě nečekali. Když jsme si po vstávání ve 4 ráno dávali o tři hodiny později snídani na berounské benzínce, tuze se mi nechtělo vyndávat si kolo z auta a chystat se na 160 km dlouhou vyjížďku. Ačkoli za normálních okolností vzdálenost pod 200 km nezní nijak děsivě, s převýšením přes 4.000 m výškových, průměrnou teplotou -2 °C, čerstvě napadaným sněhem a hlavně nepřestávají chumelenicí a silným větrem se i takto krátká vzdálenost může změnit ve velké dobrodružství a dotknutí se vlastních hranic.

Nutno podotknout, že já jsem o celé Bike Hero výzvě věděla úplně kulové. Nezjišťovala jsem si profil trasy, neřešila jsem terén, nic. Tom mi akorát oznámil, že bude lepší MTB než gravel (za což mu neskonale děkuji) a že nejpozději kolem 2. ranní bychom mohli být zpět u auta v Berouně. A přesně s tímto jsem počítala, nejpozději ve 3 ráno už budu podřimovat v autě, vždyť je to jen 160 km, a navíc mám tentokrát s sebou kolo! Na Bike Hero je nejlepší to, že to není Run Hero (pozn. to je běžecká verze této výzvy).

Nebyl čas zabývat se tím, jestli se mi chce nebo ne, na to už bylo stejně pozdě, a tak nezbývalo než lehce po 8. ranní v Berouně zapnout navigaci a vyrazit směr rozhledna Děd, vůbec první rozhledna u nás, kterou vybudoval Klub českých turistů. Tuto rozhlednu mám v živé paměti z loňské únorové akce Run Hero, na kterou jsme se vydali ve stejném složení. My s Tomem jsme se však tehdy jako absolutní běžečtí amatéři po 65 km indiánského běhu doslova odbelhali na vlak a zařekli jsme se, že odteď už se budeme držet raději jen kol... První desítky kilometrů mě bavily, potkávali jsme vyděšené turisty, kteří kroutili hlavami nad naším smělým plánem ujet i za těchto sněhových podmínek 160 km, ale my jsme se nenechali odradit. Naopak nám to přidávalo na dobré náladě, ačkoli jsme sami uznale přiznali, že možná jsme tak trochu exoti.

Naše první kroky vedly do Nižboru, kde se kříží poledník (14° v. d.) a rovnoběžka (50° s. š.), dále do Zbečna, Sýkořic, až k vodní nádrži Klíčava, která je obklopena Lánskou oborou jsoucí pod správou Kanceláře prezidenta republiky. Bohužel však není přístupná pro veřejnost.

Hrad Točník
Hrad Točník

Snažila jsem se pravidelně doplňovat energii, ať už vodou nebo jídlem, aby mi "nedošlo", protože v zimě veškerý pohyb člověka stojí mnohem víc energie. Zhruba po 30, 40 km jsem si začala klást otázku, jak to asi půjde dál, když jsou cesty už teď zasypány sněhem a chumelí pořád dál. Chvílemi mě toto celé naše dobrodružství lezlo pěkně na nervy. Přepadaly mě stavy, kdy jsem toho měla plné brejle a měla jsme tendence se pořád klukům omlouvat, že jsem poslední. Naštěstí znám na tyto chmury dobrý lék, a sice jídlo! Aspoň kousek čokolády, tyčinky, dva bonbony hroznového cukru a svět je najednou zase veselejší. Neuvěřitelné, ale vážně to funguje. Alespoň teda u mě. V podobném duchu se nesly i další desítky kilometrů, kolem hradu Křivoklát, jednoho z nejstarších hradů českých knížat a králů, přes Berounku, Roztoky, kolem zámku Leontýn, který mimochodem v letech 1950-1954 využíval pomocný technický prapor, útvar Československé lidové armády (tzv. černí baroni), kde, jak jsem se dozvěděla teprve až díky Bike Hero, sloužil i můj děda. Dále přes Nový Jáchymov, jehož historie je úzce spjata s těžbou železné rudy, Krušnou horu s 33 m vysokou dřevěnou rozhlednou Máminkou, která má svým vzhledem připomínat měřickou věž pro zeměměřiče, Veliz, Kublov, Údolím ticha, až po dvojhradí Točník a Žebrák, vzdálené od sebe cca půl kilometr. Tam jsme se ocitli zhruba po 80. kilometrech již za tmy kolem 18. hodiny, a já jsem si říkala, že za chvíli budeme mít za sebou stovku. A pak zbývá už "jen" 60 km, to je jako od nás z Traplic do Zlína a zpět. To už zvládnu, to je dostatečně hmatatelná představa. Jak moc jsem se mýlila... Následujících 10 km pro mě bylo těmi vůbec nejtěžšími. Byla to pasáž, která ubíhala velmi pomalu a mně začalo docházet, že to do druhé ranní nemůžeme stihnout. Když jsem se na čas příjezdu ptala Toma, mlžil. Nechtěl mi říct pravdu, aby mě zbytečně nedemotivoval. A já jsem neměla sílu na diskusi, proto byla naše konverzace na téma času příjezdu velmi rychle ukončena. Přesně na těchto 10 km jsem poprvé zoufalstvím brečela, zoufalstvím z toho, že pokud to půjde (nebo spíš nepůjde) takovou rychlostí i dál, nikdy to neskončí.

Kluci byli výborní, čekali na mě, když jsem zaostávala, mluvili se mnou o všem možném, aby mě odtrhli od černých myšlenek, když jsem vypadala bezradně. Tom mi později přiznal, že v tento moment se Péťou začali bavit i o možnosti, že bych chtěla skončit. Naštěstí jsem si tuto myšlenku nepřipouštěla, protože jsem chtěla prolomit berounskou smůlu (neúspěšné Run Hero a děsivé vzpomínky na stejná místa z Bohemia Divide, kdy jsme v noci s Tomem těmito místo projížděli, já ve stavu krize největší) a taky jsem nechtěla mít dva po sobě vzdané závody (Bohemku jsme na můj popud ukončili v půli cesty v Praze). A naštěstí, z čistě pragmatického pohledu nebylo ani mnoho míst, kde by bylo možné to vzdát, protože když to vzdáte v noci, v zimě, v lese, nikdo vás tam nevyzvedne.

Ačkoli jsem věděla, že jsem na hraně svých sil, které mi bralo zejména neustálé tlačení kola a chůze ve sněhu v zimních tretrách, ve kterých se na sněhu chodí hodně blbě, měla jsem pořád vůli pokračovat. A tak jsem zatnula zuby a jela jsem za kluky lesní cestou pod Jezevčí a Vraní skálou až do obce Zdice, kde jsme asi 10 minut před zavíračkou stihli benzinku. Naštěstí! Na pauzu a doplnění energie jsem se těšila jako malá, a navíc zde byla poslední možnost dokoupit si zásoby jídla a pití na zbytek noci. Tedy v tu dobu jsem ještě netušila, že se bude jednat o skutečně celou noc.

Poutní místo Skalka
Poutní místo Skalka
V pozadí kostel Máří Magdaleny
V pozadí kostel Máří Magdaleny

Většinou to mám tak, že více trpím v noci než ve dne, ale tentokrát to bylo, vlastně ani nevím proč, naopak. V noci to ze mě všechno spadlo a mně se najednou jelo mnohem lépe. Pár hodin po setmění dokonce přestalo sněžit a mně se zdálo, alespoň pocitově, že se i trochu oteplilo. Přes Málkov, hřbet Housinu, Všeradice, Brdské Hřebeny a barokní areál Skalku, který tvoří kostelík sv. Máří Magdaleny, klášter a poustevna, se mi jelo dobře. Ale na každou zastávku, ačkoli nikdy netrvaly nikterak dlouho, abychom neprochladli, jsem se těšila jako na smilování. Na chvíli se zastavit, srovnat si záda, které mě zatraceně bolely, dát si něco dobrého na zub, sundat si všechny vrstvy a jít se konečně vyčůrat... I na Skalce jsme si udělali kolem půl třetí ranní krátké zastavení, a tak jsme si mohli alespoň na chvíli vychutnat genia loci tohoto místa. Pod námi se rozprostíral do noci zářící Mníšek pod Brdy a nám do cíle zbývalo stále více než 40 km. Modrá turistická nás zavedla až do Dobřichovic, kde jsme znovu přejeli Berounku a čekalo nás další zastavení, tentokráte u obce Mořinka, nad níž se nachází třímetrový vápencový menhir a betonové křeslo, sedmisetkilová socha ve tvaru ušáku. V něm jsme se každý postupně vyfotili a já jsem věděla, že vše dobře dopadne, že to zvládnu. Bavilo mě to, trasu jsem si už zase užívala, s kluky jsme si povídali o všem možném, bavily mě hlavně sjezdy ve sněhu, ačkoli často končily pády... V dobré náladě jsme pokračovali Srbskem, které za svůj název vděčí tomu, že v něm žili lužičtí Srbové, kolem zatopeného lomu Chlum, který ve své novele Obsluhoval jsem anglického krále zvěčnil Bohumil Hrabal, k lomu Amerika, na který jsem se těšila ze všech míst nejvíce. Pamatuji si jej totiž z vyprávění mé mámy, která sem jako mladá holka jezdívala na čundry. Asi se do těchto míst budu muset vrátit, protože nad ránem jsem z celé Ameriky neviděla zhola nic. Dalším významným místem na trase byl Svatý Jan pod Skalou, ležící v srdci CHKO Český kras, údajně nejkrásnější místo středních Čech.

Alespoň krátký odpočinek...
Alespoň krátký odpočinek...

My jsme toho obecně bohužel už moc neviděli, do východu slunce bylo ještě daleko, a tak spíš než kocháním se jsme si krátili čas špekulováním nad tím, zda nás cesta zavede až na kopec na vyhlídkové místo. Na tom se kluci totiž nemohli shodnout. Trasa nás ke konci k mému překvapení ještě trochu zamotala, avšak to už bylo to nejmenší. Už jsme všichni bezpečně věděli, že tento náš bláznivý počin bude mít dobrý konec. A tak se i stalo. Po více než 22 hodinách jsme kolem půl 7. ráno šťastní dorazili zpět do Berouna. Nejšťastnější jsem byla asi já. Zaprvé proto, že už to skončilo, a zadruhé proto, že jsem to dokázala! O klucích jsem ani na chvíli nepochybovala, o sobě ano. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se překonala, ačkoli jsem si chvílemi připadala, že jsem na hraně svých sil. Trasa vedoucí pro mě nepříliš známými místy, krajem mého milovaného Oty Pavla, byla parádní. Škoda jen, že jsem většinu z ní projížděli za tmy, ale i tak se mi líbila, a to díky tomu, že vedla převážně po turistických cestách, střídavě nahoru a dolů, takže člověk si zažil opravdu vše - tlačení do kopců, přísné zmrzlé sjezdy, nekonečné roviny. Za to patří velký dík a pochvala týmu Bike Hero, dobrá práce! A Tome, Péťo, vám dvěma děkuji neskonale, protože nebýt vás, nikdy by mě samotnou ani nenapadlo, že bych se o něco takového mohla jen pokusit, natož tak to dokázat... Jak řekl Péťa, s vámi i ty nejbláznivější akce jsou vlastně v podstatě normální. :)  

Rozhledna Děd, která má podobu hradní věže
Rozhledna Děd, která má podobu hradní věže
Krušná hora s rozhlednou Máminka
Krušná hora s rozhlednou Máminka

Betonové křeslo u Mořinky v podání Toma
Betonové křeslo u Mořinky v podání Toma

Očima Toma

Tento výlet po krásách Křivoklátska, Českého krásu a okolí Brd jsem už jednou absolvoval, a to před dvěma lety. Tehdy byla trasa speciální, upravena pro charitativní akci Peggy Marvanové nazvanou Cesta okolo měsíce. Tehdy jsem trasu s kamarádem Radkem Musilem projeli, myslím, za nějakých 10 hodin, to bylo ale v létě a bylo mi jasné, že při plánování naší zimní vyjížďky nemohu z tohoto času vůbec vycházet. Že nám to ale bude trvat nakonec 22 hodin, to jsem teda taky nečekal. :D Z Berouna vyrážím s parťáky Klárou Holáskovou a Péťou Tichým. Je chladno a sněží, bude to sranda. Po prvních 5 kilometrech po přejetí mostu přes Berounku sjíždíme z asfaltu a já jsem poprvé mile překvapený, trasa nevede dál po žluté turistické nahoru do kopce, jak jsem si pamatoval od posledně. Vede proti proudu potoka po vrstevníci hezkou pěšinkou. Jak jsem postupně měl zjišťovat, trasa Bike Hero je výrazně lehčí než ona upravená verze, co jsem jel s Radkem. 

Někde v lese...
Někde v lese...

Možná i díky tomu mi to celé tak hezky uteklo, neměl jsem žádnou výraznou krizi a cele mě to hrozně bavilo. Jediná věc, co mě trochu obtěžovala, bylo místy silné sněžení, který při naší "vysoké" rychlosti pohybu neuvěřitelně šlehal do ksichtu. Na druhou stranu, díky teplotám pod nulou jsem se nemusel bát, že mi bude teplat Coca-Cola v bidonech. :) Díky týmu Bike Hero za zábavnou a perfektně natrasovanou výzvu. Určitě se sem ještě vrátíme, napadlo mě totiž, zda bychom nemohli stihnou objet dva okruhy za jeden den... Díky taky Klárce a Péťovi za spolujízdu, jste ti nejlepší parťáci.

U lomu Amerika poprvé
U lomu Amerika poprvé
A podruhé...
A podruhé...

Betonové křeslo u Mořinky v podání Péti
Betonové křeslo u Mořinky v podání Péti

Očima Péti Tichého

S Klárkou a Tomem jsem se sešli hned první letošní víkend v Trutnově, a vydali jsem se trochu pojezdit v Českém ráji. Bylo kolem osmi stupňů nad nulou, a tak jsme další setkání naplánovali opět za čtrnáct dnů s tím, že nebude-li počasí přát jízdě na kole, uděláme zasedání, večírek, nebo tak něco. V opačném případě zasedneme do sedel a objedeme Bike Hero. Já jsem měl registraci už skoro před koncem expirace, tak se mi to hodilo. Osobně jsem moc nevěřil, že se sejdeme a bude počasí, ve kterém by se dala trasa objet. Na druhou stranu mě nepřekvapily zprávy od Toma, když jsme se domlouvali, v kolik a jak vyrazíme. Počasí jsem nesledoval, ale od lidí v práci jsem zaslechl, že se má ochladit a má sněžit. To, že se dá Bike Hero jet v lednu, dokázal už loňský první finisher - Honza Švarcbach. S Tomem a Klárkou už jsme taky párkrát vymrzli, a tak by mě nenapadlo o celé akci pochybovat. V sobotu 21. 1. 2023 jsem vstával dřív než ve všední den do práce, někdy před pátou. Při pohledu z okna mě překvapil sníh, vždyť včera večer Tom psal, že podle předpovědi má začít padat v poledne a přestat sněžit by mělo v pět odpoledne. Spoléhal jsem taky na to, že Beroun je ještě dál od hor a sníh na trase nebude vůbec. 

V 5:45, když jsme dávali kolo na střechu auta, čekalo mě další překvapení, a to docela dost studený vítr. Startovat jsme chtěli v osm hodin ráno z parkoviště u vlakového nádraží v Berouně. Předtím jsem ještě stihl snídani na benzínové pumpě. Na parkovišti pod dálnicí byl o něco silnější a studenější vítr než u mě před domem. Bylo taky zvláštní, že na prsty u nohou mi už v tu chvíli byla zima, a to jsme přijeli autem. Klárka to měla také tak, a to mě poprvé napadlo, že to nebude takové jako vystydnout v létě, třeba v dešti nebo v horách v noci. Sedlali jsme pár minut po osmé. Podél vody k prvnímu kopci se nebylo možné zahřát, alespoň teda za mě. Jakmile jsme ale sjeli z asfaltu do terénu a začali stoupat na Děda, dalo se tušit že to půjde. Na rozhledně spali čtyři kluci, a tak jsme je využili k první společné fotce (pozn. to je povinnost pro ty, kteří si svou cestu nezaznamenávají do navigace, aby tak mohli následně prokázat, že splnili celou trasu). Já totiž neměl navigaci s trasou. Tom měl hodinky a Klárka navigaci. 

Od začátku drobně sněžilo a v poledne, kdy podle předpovědi mělo teprve začít, asi na dvě hodiny přestalo. To jsme měli 32 kilometrů. Ve sněhu se nedalo čekat nic moc tempo, ale tohle bylo hodně pomalé. Nijak jsem to neřešil, protože plán byl jasný - jet až do konce. Čas jsme měli a já doma ani neřekl, v kolik se vrátím. Trochu nás taky zdržela záchranná akce jednoho podivína, který se autem snažil vyjet lesní cestu do docela prudkého kopce. Zůstal stát tak patnáct metrů před vrcholem. Auto drželo jen za otevřené dveře, vyvracené a zapíchnuté do úvozu. Když jsme ho potkali, vypadal, že není úplně v pohodě z té bezradné situace. Řetězy, které měl s sebou, nasadit neuměl, nahoru auto nevyjelo a dolů by se řídit na uježděném sněhu ani nedalo. A navíc ty vylomené dveře u řidiče... Všechny nápady, jak ho z toho dostat, odmítal. Nakonec jsme mu s Tomem nasadili ty řetězy, on si je zapnul a vyjel. Pomohli jsme mu tlačit, jak jen to šlo. Naše další setrvání by už moc význam nemělo, a tak jsme pokračovali dál.

Péťa u hradu Křivoklát
Péťa u hradu Křivoklát

Prvních asi šedesát kilometrů jsme si dost vzpomínali na náš společný pokus zdolat Run Hero. Trasy jsou z velké části shodné, a tak jsme přesně věděli, kde jsme. Tentokrát jsem byli ve výhodě, díky kolům a dennímu světlu. Když jsem přemýšlel jako běžec, byla to paráda. Do kopců jsme šli dost často pěšky, to se mi alespoň ohřály prsty na nohou, a taky celé tělo. Na rovinách se moc rychle jet nedalo, takže mě vítr neochlazoval, a z kopce jsem se bál, to mě ohříval stres. Párkrát mě napadlo, jak to musí frčet v létě. To, že na Toma ve sjezdech nemám, vím už dávno, ale že i Klárka mi bude ujíždět, to pro mě bylo nové. Jeden takový příklad byl nedaleko před Údolím ticha, než se sjede do vesnice. Měl jsem osobní předsevzetí, že trasu chci projet bez pádu. V tomhle sjezdu jsem si řekl, že když spadnu, vadit to nebude, ale nesmím se zmrzačit. Nakonec jsem to ustál. Tom mi odlítnul a Klárka za ním. Naštěstí se dole spletli a zahnuli doleva, místo, aby jeli rovně, a já je díky tomu mohl dojel. 

Asi jednou nebo dvakrát se Klárka zmínila, že kdybychom jeli sami s Tomem, byli bychom rychlejší. Asi měla pocit, že nás zdržuje. Na kopci jsme s Tomem třeba byli dřív, ale ve sjezdech bych já určitě nezrychlil. A hlavně, vyrazili jsme ve třech a dokončit jsme měli a chtěli taky ve třech. Navíc, Klárka měla jediná navigaci, tak by to bez ní ani nešlo. Já měl jen telefon. Většinou když nemusím, přístroje nevozím, a tak to, že je zima, jsem poznal podle toho, že mi postupně zamrzala voda v bidonu. Nejdříve u špuntu, pak začala chrastit. Napadlo mě ledovou tříšť přesypat do camelbagu. Ale nakonec zmrzla úplně. U camelbagu mi zamrzl ventil na konci hadičky. Při jedné ze zastávek jsem ho ohříval v dlaních, ale zbytečně. Jednak ruce mám studené téměř pořád, a navíc jsem posléze zjistil, že je zmrzlá i hadička. Namotal jsem ji tedy tak, aby se ohřívala od mých zad. Tento systém po hodině začal fungovat a já jsem mohl zase pít. Při příležitosti zastávky jsme ještě nasadili čelovky a já jsem vymrznul tak, že jsem si dokázal představit, že Bike Hero nedokončíme. Nemohl jsem se potom totiž zahřát ani do kopce. To bylo ještě před půlkou... 

Na jízdu za tmy jsme se těšili, myslím, všichni. Jízda v bílém světě za svitu čelovky má svoje kouzlo. A taky se světlo od sněhu odráží a my jsme tak díky tomu o sobě měli větší přehled, než ve dne, když třeba někdo z nás ztrácel a mi na sebe museli volat, jestli jsme všichni. Kolikrát totiž nebylo možné se při balancovaní na sněhu vůbec otočit. Myslím si, že do teplotní pohody jsem se na chvíli dostal až při stoupání na hrad Točník. A úplně krásně mi bylo až na benzínové pumpě ve Zdicích. Tam jsme přistáli kolem osmé hodiny večerní. Něco jsme pojedli a popili. Já jsem se těšil na velké kafe, ale automat byl nějaký problémový. Snad byl na drobné, anebo něco neuměl, tak jsem si dal k bagetě místo kafe Mirindu. Než jsme odjeli, navrhl Tom, jestli nenakoupíme na noc. Jako obvykle jsem moc dopředu o jídle nepřemýšlel, a tak mě Tomáš už poněkolikáté zachránil. Myslel jsem si, že si dám ještě něco cestou, ale dál po trase už nebyla příležitost. Odjeli jsme asi v půl deváté. Zdice byly mokré a rozsolené, takže ani na asfaltu jsme nejeli moc rychle, protože jsem neměli blatníky.

Přišlo mi, že nálada za řídítky se všem zvedla, a myslím si, že už nikdo ani uvnitř nepochyboval, že nedojedeme do cíle. Sněžit přestalo asi dvě hodiny po setmění. Já jsem s tím trošku počítal. Ne, že by to drobné sněžení nějak moc vadilo, ale bylo pak lépe vidět jak do dálky, tak i na blízko. Poutní místo Skalka bylo oproti mému Run Hero liduprazdné. Byl odtamtud krásný výhled na Mníšek pod Brdy. Klárka s Tomem si sedli na lavičku, jako by bylo léto, zatím co já poskakoval okolo, abych se zahřál. Trochu jsem se občerstvili a pozorovali při tom zásah tří vozů záchranných složek. Určitě řešily něco vážného, nehoukaly, jen blikaly, ale nám přišlo zajímavé, jak postupně vyjížděly, z města na protější kopec. Akci jsme nedokoukali a vydali se dál na Dobřichovice. Tam se mi to zalíbilo hned při Runu, a tak jsem se tam těšil. Už od startu jsem si plánoval v hospůdce s názvem Veřejná bezpečnost polívku. Ani nevím, jestli tam polívku dělají, jestli to není jenom bar, ale plán to byl dobrý. Když jsme kolem ní projížděli, ještě se uvnitř svítilo a minimálně obsluha a poslední host tam ještě byli. Tomovi se ale stavět nechtělo a mně nakonec taky ne. Tak třeba příště. 


Cestu dál bych mohl jet i z paměti. Z parku ulicí až k poli, doprava, pak doleva, po stezce do další vesnice. Pak lesem a v příští vsi hurá k betonovému křeslu. Loni v únoru pod kopcem, co je křeslo, bylo jen pár kolíku na louce, a teď už tu byl obydlený dům. To jsou změny. Když jsem se na křesle postupně fotili, na chvilku jsem zavřel oči. Než mi hlavou proběhla myšlenka, že by nebylo špatné si tu zdřímnou, zvedl jsem se a šel jsem vyfotit Toma. V létě by to určitě šlo, ale na sněhu ta cílová rovinka mohla ještě pár hodin trvat. Už nějakou dobu jsem sledovali výškové metry. Čekala nás poslední povinná fotka u Lomu Amerika, a mně pořád výškově nevycházel Svatý Jan pod Skalou. Nakonec bylo příjemným překvapením, že jsme nemuseli až nahoru ke kříži. Do cíle nám podle záchytných bodů, co Tom vypsal, a já si je nalepil na rám, chybělo už jen pět kilometrů. I tuhle část cesty jsem si pamatoval. Jenže jako Run Hero. Takže po čtyřech kilometrech nás čekalo ještě pět dalších. Pod dálničním mostem, pak podle Berounky k lávce. Tady už žádná kulišárna přijít nemohla, a my se mohli začít radovat z úspěchu. Tom z radosti vyjel schody na lávku, já si to dal opatrně nájezdem pro kočárky a Klárka pěšky po schodech. Už z toho je patrné, že každý jezdíme jinak, ale dohromady nám to docela jde. Cestou domů jsme se trošku vystřídali za volantem, dojedli jsme zásoby, a já si konečně dopřál to, na co jsem se nejvíc těšil. Strčil jsem si prsty do větrací mřížky v přístrojovce, jasně, že až když začal foukat teplý vzduch. A najednou mi přišlo, že to tak hrozné nebylo. Tome a Klárko, moc děkuju za parádní výlet a za to, že jsem to s vámi měl all inclusiv. Bike Hero děkuju za krásnou trasu a gratulace. Určitě se k vám ještě vrátím, zatím ahoj a sportu zdar!