Očima Kláry

"Nechtěla bys jet BikeHero?" zeptal se mě Tom. "Jo, klidně...". Podobných plánů máme tolik, že kdybychom je měli všechny realizovat, máme minimálně na další rok vystaráno... Nepřikládala jsem tomu tudíž větší význam a řekla jsem si sama pro sebe, že třeba někdy na jaro vyrazíme. Když jsme začátkem letošního roku, nedlouho poté, byli na vyjížďce s Tomem a kamarádem Péťou, zazněl název Bike Hero podruhé. Tentokráte však už s mnohem jasnějšími obrysy. Shodli jsme se na tom, že za dva týdny máme všichni čas, a tak se zase sejdeme, buďto právě za účelem Bike Hero, anebo, si v případě nepřízně počasí uděláme víkendové zasedání u Péti na chatě, abych doladili podrobnosti k našemu závodu 3-2-1 VABANK, který společně pořádáme.

Ačkoli předpověď nevypadala nikterak optimisticky, rozhodli jsme se, že zasedat můžeme vlastně i na kole, takže BikeHero bude! To, že zrovna na víkend napadne sníh, jsme ale popravdě nečekali. Když jsme si po vstávání ve 4 ráno dávali o tři hodiny později snídani na berounské benzínce, tuze se mi nechtělo vyndávat si kolo z auta a chystat se na 160 km dlouhou vyjížďku. Ačkoli za normálních okolností vzdálenost pod 200 km nezní nijak děsivě, s převýšením přes 4.000 m výškových, průměrnou teplotou -2 °C, čerstvě napadaným sněhem a hlavně nepřestávají chumelenicí a silným větrem se i takto krátká vzdálenost může změnit ve velké dobrodružství a dotknutí se vlastních hranic.

Nutno podotknout, že já jsem o celé Bike Hero výzvě věděla úplně kulové. Nezjišťovala jsem si profil trasy, neřešila jsem terén, nic. Tom mi akorát oznámil, že bude lepší MTB než gravel (za což mu neskonale děkuji) a že nejpozději kolem 2. ranní bychom mohli být zpět u auta v Berouně. A přesně s tímto jsem počítala, nejpozději ve 3 ráno už budu podřimovat v autě, vždyť je to jen 160 km, a navíc mám tentokrát s sebou kolo! Na Bike Hero je nejlepší to, že to není Run Hero (pozn. to je běžecká verze této výzvy).

Nebyl čas zabývat se tím, jestli se mi chce nebo ne, na to už bylo stejně pozdě, a tak nezbývalo než lehce po 8. ranní v Berouně zapnout navigaci a vyrazit směr rozhledna Děd, vůbec první rozhledna u nás, kterou vybudoval Klub českých turistů. Tuto rozhlednu mám v živé paměti z loňské únorové akce Run Hero, na kterou jsme se vydali ve stejném složení. My s Tomem jsme se však tehdy jako absolutní běžečtí amatéři po 65 km indiánského běhu doslova odbelhali na vlak a zařekli jsme se, že odteď už se budeme držet raději jen kol... První desítky kilometrů mě bavily, potkávali jsme vyděšené turisty, kteří kroutili hlavami nad naším smělým plánem ujet i za těchto sněhových podmínek 160 km, ale my jsme se nenechali odradit. Naopak nám to přidávalo na dobré náladě, ačkoli jsme sami uznale přiznali, že možná jsme tak trochu exoti.

Naše první kroky vedly do Nižboru, kde se kříží poledník (14° v. d.) a rovnoběžka (50° s. š.), dále do Zbečna, Sýkořic, až k vodní nádrži Klíčava, která je obklopena Lánskou oborou jsoucí pod správou Kanceláře prezidenta republiky. Bohužel však není přístupná pro veřejnost.

Snažila jsem se pravidelně doplňovat energii, ať už vodou nebo jídlem, aby mi "nedošlo", protože v zimě veškerý pohyb člověka stojí mnohem víc energie. Zhruba po 30, 40 km jsem si začala klást otázku, jak to asi půjde dál, když jsou cesty už teď zasypány sněhem a chumelí pořád dál. Chvílemi mě toto celé naše dobrodružství lezlo pěkně na nervy. Přepadaly mě stavy, kdy jsem toho měla plné brejle a měla jsme tendence se pořád klukům omlouvat, že jsem poslední. Naštěstí znám na tyto chmury dobrý lék, a sice jídlo! Aspoň kousek čokolády, tyčinky, dva bonbony hroznového cukru a svět je najednou zase veselejší. Neuvěřitelné, ale vážně to funguje. Alespoň teda u mě. V podobném duchu se nesly i další desítky kilometrů, kolem hradu Křivoklát, jednoho z nejstarších hradů českých knížat a králů, přes Berounku, Roztoky, kolem zámku Leontýn, který mimochodem v letech 1950-1954 využíval pomocný technický prapor, útvar Československé lidové armády (tzv. černí baroni), kde, jak jsem se dozvěděla teprve až díky Bike Hero, sloužil i můj děda. Dále přes Nový Jáchymov, jehož historie je úzce spjata s těžbou železné rudy, Krušnou horu s 33 m vysokou dřevěnou rozhlednou Máminkou, která má svým vzhledem připomínat měřickou věž pro zeměměřiče, Veliz, Kublov, Údolím ticha, až po dvojhradí Točník a Žebrák, vzdálené od sebe cca půl kilometr. Tam jsme se ocitli zhruba po 80. kilometrech již za tmy kolem 18. hodiny, a já jsem si říkala, že za chvíli budeme mít za sebou stovku. A pak zbývá už "jen" 60 km, to je jako od nás z Traplic do Zlína a zpět. To už zvládnu, to je dostatečně hmatatelná představa. Jak moc jsem se mýlila... Následujících 10 km pro mě bylo těmi vůbec nejtěžšími. Byla to pasáž, která ubíhala velmi pomalu a mně začalo docházet, že to do druhé ranní nemůžeme stihnout. Když jsem se na čas příjezdu ptala Toma, mlžil. Nechtěl mi říct pravdu, aby mě zbytečně nedemotivoval. A já jsem neměla sílu na diskusi, proto byla naše konverzace na téma času příjezdu velmi rychle ukončena. Přesně na těchto 10 km jsem poprvé zoufalstvím brečela, zoufalstvím z toho, že pokud to půjde (nebo spíš nepůjde) takovou rychlostí i dál, nikdy to neskončí.

Kluci byli výborní, čekali na mě, když jsem zaostávala, mluvili se mnou o všem možném, aby mě odtrhli od černých myšlenek, když jsem vypadala bezradně. Tom mi později přiznal, že v tento moment se Péťou začali bavit i o možnosti, že bych chtěla skončit. Naštěstí jsem si tuto myšlenku nepřipouštěla, protože jsem chtěla prolomit berounskou smůlu (neúspěšné Run Hero a děsivé vzpomínky na stejná místa z Bohemia Divide, kdy jsme v noci s Tomem těmito místo projížděli, já ve stavu krize největší) a taky jsem nechtěla mít dva po sobě vzdané závody (Bohemku jsme na můj popud ukončili v půli cesty v Praze). A naštěstí, z čistě pragmatického pohledu nebylo ani mnoho míst, kde by bylo možné to vzdát, protože když to vzdáte v noci, v zimě, v lese, nikdo vás tam nevyzvedne.

Ačkoli jsem věděla, že jsem na hraně svých sil, které mi bralo zejména neustálé tlačení kola a chůze ve sněhu v zimních tretrách, ve kterých se na sněhu chodí hodně blbě, měla jsem pořád vůli pokračovat. A tak jsem zatnula zuby a jela jsem za kluky lesní cestou pod Jezevčí a Vraní skálou až do obce Zdice, kde jsme asi 10 minut před zavíračkou stihli benzinku. Naštěstí! Na pauzu a doplnění energie jsem se těšila jako malá, a navíc zde byla poslední možnost dokoupit si zásoby jídla a pití na zbytek noci. Tedy v tu dobu jsem ještě netušila, že se bude jednat o skutečně celou noc.

Většinou to mám tak, že více trpím v noci než ve dne, ale tentokrát to bylo, vlastně ani nevím proč, naopak. V noci to ze mě všechno spadlo a mně se najednou jelo mnohem lépe. Pár hodin po setmění dokonce přestalo sněžit a mně se zdálo, alespoň pocitově, že se i trochu oteplilo. Přes Málkov, hřbet Housinu, Všeradice, Brdské Hřebeny a barokní areál Skalku, který tvoří kostelík sv. Máří Magdaleny, klášter a poustevna, se mi jelo dobře. Ale na každou zastávku, ačkoli nikdy netrvaly nikterak dlouho, abychom neprochladli, jsem se těšila jako na smilování. Na chvíli se zastavit, srovnat si záda, které mě zatraceně bolely, dát si něco dobrého na zub, sundat si všechny vrstvy a jít se konečně vyčůrat... I na Skalce jsme si udělali kolem půl třetí ranní krátké zastavení, a tak jsme si mohli alespoň na chvíli vychutnat genia loci tohoto místa. Pod námi se rozprostíral do noci zářící Mníšek pod Brdy a nám do cíle zbývalo stále více než 40 km. Modrá turistická nás zavedla až do Dobřichovic, kde jsme znovu přejeli Berounku a čekalo nás další zastavení, tentokráte u obce Mořinka, nad níž se nachází třímetrový vápencový menhir a betonové křeslo, sedmisetkilová socha ve tvaru ušáku. V něm jsme se každý postupně vyfotili a já jsem věděla, že vše dobře dopadne, že to zvládnu. Bavilo mě to, trasu jsem si už zase užívala, s kluky jsme si povídali o všem možném, bavily mě hlavně sjezdy ve sněhu, ačkoli často končily pády... V dobré náladě jsme pokračovali Srbskem, které za svůj název vděčí tomu, že v něm žili lužičtí Srbové, kolem zatopeného lomu Chlum, který ve své novele Obsluhoval jsem anglického krále zvěčnil Bohumil Hrabal, k lomu Amerika, na který jsem se těšila ze všech míst nejvíce. Pamatuji si jej totiž z vyprávění mé mámy, která sem jako mladá holka jezdívala na čundry. Asi se do těchto míst budu muset vrátit, protože nad ránem jsem z celé Ameriky neviděla zhola nic. Dalším významným místem na trase byl Svatý Jan pod Skalou, ležící v srdci CHKO Český kras, údajně nejkrásnější místo středních Čech.

My jsme toho obecně bohužel už moc neviděli, do východu slunce bylo ještě daleko, a tak spíš než kocháním se jsme si krátili čas špekulováním nad tím, zda nás cesta zavede až na kopec na vyhlídkové místo. Na tom se kluci totiž nemohli shodnout. Trasa nás ke konci k mému překvapení ještě trochu zamotala, avšak to už bylo to nejmenší. Už jsme všichni bezpečně věděli, že tento náš bláznivý počin bude mít dobrý konec. A tak se i stalo. Po více než 22 hodinách jsme kolem půl 7. ráno šťastní dorazili zpět do Berouna. Nejšťastnější jsem byla asi já. Zaprvé proto, že už to skončilo, a zadruhé proto, že jsem to dokázala! O klucích jsem ani na chvíli nepochybovala, o sobě ano. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem se překonala, ačkoli jsem si chvílemi připadala, že jsem na hraně svých sil. Trasa vedoucí pro mě nepříliš známými místy, krajem mého milovaného Oty Pavla, byla parádní. Škoda jen, že jsem většinu z ní projížděli za tmy, ale i tak se mi líbila, a to díky tomu, že vedla převážně po turistických cestách, střídavě nahoru a dolů, takže člověk si zažil opravdu vše - tlačení do kopců, přísné zmrzlé sjezdy, nekonečné roviny. Za to patří velký dík a pochvala týmu Bike Hero, dobrá práce! A Tome, Péťo, vám dvěma děkuji neskonale, protože nebýt vás, nikdy by mě samotnou ani nenapadlo, že bych se o něco takového mohla jen pokusit, natož tak to dokázat... Jak řekl Péťa, s vámi i ty nejbláznivější akce jsou vlastně v podstatě normální. :)  

Očima Toma

Tento výlet po krásách Křivoklátska, Českého krásu a okolí Brd jsem už jednou absolvoval, a to před dvěma lety. Tehdy byla trasa speciální, upravena pro charitativní akci Peggy Marvanové nazvanou Cesta okolo měsíce. Tehdy jsem trasu s kamarádem Radkem Musilem projeli, myslím, za nějakých 10 hodin, to bylo ale v létě a bylo mi jasné, že při plánování naší zimní vyjížďky nemohu z tohoto času vůbec vycházet. Že nám to ale bude trvat nakonec 22 hodin, to jsem teda taky nečekal. :D Z Berouna vyrážím s parťáky Klárou Holáskovou a Péťou Tichým. Je chladno a sněží, bude to sranda. Po prvních 5 kilometrech po přejetí mostu přes Berounku sjíždíme z asfaltu a já jsem poprvé mile překvapený, trasa nevede dál po žluté turistické nahoru do kopce, jak jsem si pamatoval od posledně. Vede proti proudu potoka po vrstevníci hezkou pěšinkou. Jak jsem postupně měl zjišťovat, trasa Bike Hero je výrazně lehčí než ona upravená verze, co jsem jel s Radkem. 

Možná i díky tomu mi to celé tak hezky uteklo, neměl jsem žádnou výraznou krizi a cele mě to hrozně bavilo. Jediná věc, co mě trochu obtěžovala, bylo místy silné sněžení, který při naší "vysoké" rychlosti pohybu neuvěřitelně šlehal do ksichtu. Na druhou stranu, díky teplotám pod nulou jsem se nemusel bát, že mi bude teplat Coca-Cola v bidonech. :) Díky týmu Bike Hero za zábavnou a perfektně natrasovanou výzvu. Určitě se sem ještě vrátíme, napadlo mě totiž, zda bychom nemohli stihnou objet dva okruhy za jeden den... Díky taky Klárce a Péťovi za spolujízdu, jste ti nejlepší parťáci.

Očima Péti Tichého