Závod 400 ultra podruhé, tentokrát ve znamení gravelu

Na letošní čtyřstovku jsem se těšila hodně, s Tomem a Péťou jsme před měsícem sami pořádali 321 km dlouhý závod, a tak mě hodně svrběly ruce na můj vlastní "otvírák" letošní závodní sezóny. Tím pro mě byl právě závod 400 ultra, a ačkoli nějakých pár tisíc km už mám letos naježděno, první závod pro mě byl ve znamení velkého těšení se. Loni se mi povedlo přijet do cíle po 33 hodinách, což mi bohatě stačilo na první místo mezi ženami (s časovou rezervou 14 hodin). Možná i proto, že rvát se v konkurenci celkem 4 závodnic o první místo mi nepřišlo dostatečně akční, rozhodla jsem se, že si letos udělám ze čtyřstovky vlastní výzvu a podmínky si dobrovolně ztížím, asi mi to přišlo loni jako příliš jednoduché vítězství. A vzhledem k tomu, že od letošního roku jezdím gravela, konkrétně gravela 3T Exploro RaceMax Rival AXS 2x12 700c, za kterého vděčím Kolovně (děkuji!!!), rozhodla jsem se, že si zkusím zajet letošní čtyřstovku na něm. To, že jsem byla přihlášená jako jediná žena na gravela, mě příliš neznepokojovalo, už jsem si asi zvykla na to, že to, kolik holek se přihlásí, nemusí nic vypovídat o náročnosti, nebo jsem se tím aspoň uklidňovala. Trochu mě překvapilo, když Kuba Jaroš, pořadatel čtyřstovky, byl překvapený z mého rozhodnutí jet na gravelu. Ale ani tím jsem se snažila moc nerozptylovat. Tušila jsem však, že to asi nebude žádná prdel… Ono totiž Trilobit (jak se můj gravel jmenuje), je uzpůsoben spíše na silnice než do těžkého terénu, takže jsem věděla, že mi asi nebudou stačit převody. Navíc nakonec jsme na gravelu nechali 40 pláště, protože 45 už drhly. Taky jsem věděla, že sjezdy budou hodně těžké. Na gravelu jsem se za tu krátkou dobu, co jej jezdím (5. měsíc), naučila sjíždět téměř srovnatelné terény, jako na mtb. Ale trochu jsem zapomněla na to, že sjet si sem tam nějaký terén je o dost jiné, než pelášit 400 km nonstop v kuse. Odnesly to ruce, kdy mě chytaly takové křeče, že jsem nebyla schopná chvílemi vůbec brzdit a na sjezdy jsem se s přibývajícími kilometry těšila míň a míň. Což mě trochu mrzelo, normálně se na sjezdy obzvlášť těším, protože je to vždy aspoň trochu změna, a hlavně mě to baví, v noci a při únavě mě to dostatečně probudí a nakopne a je to celkově takové příjemné zpestření každého závodu.

K těm všem úskalím, které gravel na takto těžkém závodě přináší sám o sobě, se přidaly cca po 50 km problémy s přesmykačem (vepředu mám totiž dvouplacku, kterou ale ráda vyměním za jednopřevodník), kdy nebýt dobrých duší v tu chvíli kolem mě, nevím, jak bych je sama vyřešila. Náhodní hodní kolegové-závodníci mi silou přesmykač vrátily do původní polohy, takže jsem mohla pokračovat dál, ale už jen na menší placce, protože přeřazování na větší nebylo možné.

Ačkoli jsem od počátku začínala tušit, že to nejspíš bude mnohem větší dřina, než jsem si vůbec myslela, snažila jsem se nepropadat temným myšlenkám, které mne tu a tam začaly přemáhat. Mám to vždy, než se "zajedu" a než se dostanu do svého rytmu, kdy přestávám řešit věci kolem, bojuju se svými démony v hlavě. Tak za prvé, přepadá mě stesk po Tomovi, který bojuje na trase x kilometrů přede mnou a mně to vždy přijde jako hrozná zhovadilost. Oba jsme na trase stejného závodu, oba zažíváme to stejné, ale každý jsme sám, a přitom kousek od sebe. Když mi Tom zavolá, jak se daří (vozíme sluchátka, takže si cestou povídáme), a že má chuť na mě počkat, přemáhám se, abych mu řekla, ať to nedělá. V tu chvíli bych dala všechno za to, aby na mě počkal a my jsme mohli pokračovat spolu. Zároveň však vím, že je to naprostá blbost. Tom má na to, aby atakoval přední příčky, na které by se se mnou v zádech nikdy nedostal, já bych si to pak vyčítala, že jsem sama vyměkla a připravila jsem se o možnost zažít to krásné (ale chvílemi setsakramentsky útrpné) dobrodružství, za kterým jsem se vydala. Ono totiž pokud jedete sami, jedete úplně jiný závod, než když si vezete po svém boku partnera či parťáka… Ačkoli jedete stejnou trasu a zdoláváte stejné nástrahy, ať už jedete sami nebo s někým, je to za mě rozdíl náročnosti o 100 %. Najednou jste na všechno sami, na své krize, které dřív nebo později přijdou, na únavu, kterou povídáním s parťákem zvládnete mnohem snáz, na hlídání si trasy, jestli jedete správně, když už jste maximálně unavení, na případné technické problémy, při delších závodech na řešení otázky spánku… Zkrátka, jet sám, to je hodně jiná dimenze… Loni jsem sice taky vystartovala sama, ale velkou část cesty (a hlavně noci) jsem se potkávala s jiným závodníkem, Zdendou, který měl podobné tempo. Letos jsem, až na pár náhodných setkání, až do CP za Benešovem nad Ploučnicí, tj. zhruba 230 km, jela sama. Důsledky to mělo takové, že v noci jsem slyšela, jak ke mně rozmlouvají stromy, asi abych měla aspoň nějaké parťáky. Asi nějaké první stadium halucinací…

Paradoxně v noci se mi začalo jet lépe. Mám raději, když padne tma, vše se tak nějak zklidní, ztiší a já už zůstanu sama na své vlastní cestě, peloton je dostatečně roztrhaný a závod se přehoupne v to, co mě baví nejvíc, v dobrodružnou cestu krajinou na vlastní pěst. 

Překvapilo mě, jaká byla v noci zima. Navigace mi hlásila 5 stupňů a já jsem cítila, jak se celá třesu. Na gravelu jsem se teda třepala více méně celou cestu, ale tohle bylo zimou. Ačkoli jsem měla s sebou pro strýčka Příhodu i péřovku, nevytáhla jsem jí. Vždycky si říkám, že může být ještě hůř, takže si ji zatím pošetřím na horší časy. Ty však naštěstí nenastaly. V uších jsem  měla zapnuté přednášky z práva, na závodech jsem totiž měla pár dnů do advokátních zkoušek, tak jsem cestu pojala i tak trochu studijně. Když se mi však cestou začaly zdát sny a já jsem z přednášek měla čím dál větší výpadky, pochopila jsem, že víc spím, než bdím a že tuhle krizi asi nepřejedu. Ve tři ráno jsem si tedy alespoň na pár minut sedla do lesíka vedle cesty a opřela jsem se o strom, že zkusím na chvíli zavřít oči. V tu chvíli se na nezpevněné cestě vyřítilo rychlostí jako blázen auto, které jsem tam teda rozhodně nečekala. To mě probralo dostatečně na to, abych se zvedla a pokračovala jsem dál. Díky bohu, že jsem zrovna na těch pár minut byla mimo cestu, protože o takovou srážku člověk fakt nestojí…

Už v noci jsem věděla, že se mi daří plnit můj předem daný plán, a sice zkusit atakovat můj loňský čas. To se dařilo, jela jsem zhruba stejný čas jako loni na mtb, na Hvozdu v Lužických horách jsem měla dokonce půl hodiny náskok (vloni jsem na vrcholu stanula ve 2:00 ráno, letos už o třicet minut dřív). Nicméně v důsledku toho, že cesta na gravelu byla o dost pomalejší než na horákovi, bylo to z mé strany vykoupené neustálým pohybem kupředu, minimem zastávek, pár zastávkami na čůrání, pár zastávkami na doplnění vody, jinak stále posun dopředu, alespoň chůzí, když už to nešlo jízdou. Cítila jsem se z gravelu mnohem víc unavená, s minimem odpočinkových pasáží, protože ani na rovinách na asfaltu mě nepřestávaly bolet záda a především ruce. Dokonce mě snad poprvé v životě na kole pořádně bolel i zadek… Zkrátka každý otřes, který se uskutečnil, jsem naplno pocítila. Nazvala jsem si to velmi intenzivním zážitkem, kdy jsem si celou trasu měla možnost opravdu naplno vychutnat, osahat, kdy jsem měla pocit, že mezi zemí a mnou existuje pevné spojení, kdy každá nerovnost prošla skrze mě, každý kamínek jsem si mohla navnímat.

Cesta ubíhala, místy rychleji, místy pomaleji a poté, co jsem se nasnídala v CP, kde jsem dobrala i zásoby vody (děkuji moc holkám za parádní zázemí), jsem vyrazila do zbylých 170 km. Povedlo se mi dojet skupinu dvou závodníků a jedné závodnice, se kterými jsem ukrojila dalších 100 km. Tato část trasy probíhala už více v poklidu a více společensky. Povídali jsme si, vzájemně jsme na sebe čekali, na chvíli jsme se zastavili a dali si svačinu. Pro mě příjemná změna, být zase v něčí společnosti a nemuset tolik pelášit, trochu zvolnit, protože když je člověk ve skupině, přizpůsobí se jí. Po 100 km se však naše skupina rozpadla, dva vzali beze slova čáru (jednou z nich byla závodnice, která dorazila do cíle přede mnou asi o třičtvrtě hodiny na prvním místě), jeden naopak zůstal na pauze 70 km před cílem. Takže tak, jak jsem začala, jsem zase i skončila. Sama. A to by se mi zrovna na těchto posledních desítkách kilometrů parťák obzvlášť hodil. Úmorné dopolední vedro, kdy teplota hlásila 30 stupňů, vystřídal tak silní protivítr, že v jednom člověku mi docházely nejen síly, ale při boji s větrem a bolestmi celého těla i morál. Nicméně věděla jsem, že to už přece do cíle nějak dotlačím, a ačkoli závěr je více jezdivý, asfaltový, musela jsem si vystačit s lehčími převody, takže ani na této pasáží mi gravel nebyl moc výhodou. V čase 21:46 jsem konečně projela cílem. Můj plán vyšel. Stihla jsem to v téměř stejném čase, jakého jsem dosáhla loni (vloni však mnohem víc pohodovým tempem) na mtb. To, že mi to navíc hodilo druhé místo mezi ženami a první padesátku celkově, byl jen příjemný bonus k tomu, co se mi povedlo. Dokázala jsem totiž sama pro sebe neskutečnou věc, ujet tuto krásnou bláznovinu na kostitřasu, jak jsem svého Trilobita během závodu nazvala, což byla fakt sakra těžká věc. Pro vysvětlenou - několik závodníků se mě ptalo, jak jsem na gravelu zvládla singltrek pod Smrkem v Jizerkách, že to muselo být peklo. Pro mě úsměvný dotaz, na který jsem jen těžko odpovídala a vysvětlovala, že toto byl zrovna zlatý úsek, ačkoli s mnoha zatáčkami, kořeny a mírnými skokánky, byl to užehlený povrch. Tak moc gravel a absolvování čtyrstovky na něm zůstalo nepochopeno samotnými závodníky, tak moc intenzivní zážitek to pro mě byl, že se to jen těžko vysvětluje. Rozhodně nejsem první ani poslední, kdo tento závod jel a úspěšně dojel na gravelu, proto klobouk dolů přede všemi gravelisty, kteří to zvládli!

A co říct závěrem? Loni mi čtyřstovka přinesla to, že jsem si poprvé v životě vyzkoušela jet 33 hodin nonstop, navíc poprvé v životě jsem vyhrála cyklistický závod. S láskou a pokorou na loňský ročník vzpomínám a navždy budu, protože člověku vždy utkví v paměti závod nebo jiná akce, kde sám pro sebe něco velkého dokáže (a rozhodně to nemusí být jen vítězství). To, že jsem na loňské čtyřstovce dokázala jet tak dlouho nonstop, mi dodalo velkou sílu a víru v sama sebe i na následující závod 1000 miles adventures, kde jsem to dokonce posunula na dvě noci beze spánku. A co mi přineslo 400ultra letos? Letos jsem si díky tomuto závodu vyzkoušela, jaké to je pohybovat se více než 200 km sama s vlastními myšlenkami, jaké to je eliminovat veškeré možné zastávky na minimum a cestou vůbec neodpočívat, a hlavně posunout své hranice pohodlí, které bych jinak na mtb měla, ještě někam úplně, úplně jinam. A to je všechno, co se mi bude hodit v životě dál, nejen při nadcházejícím závodě 1000 miles adventure, kde mě čeká pouť dlouhá 3.200 km. Takže Kubo a celý týme, moc díky za organizaci, za lidskost a příjemnou domácí atmosféru, kterou jsem u vás mohla zase zažít, a za to, že díky Vám zažívám ty největší cyklistické posuny! A děkuji taky Tomovi, za parádní přípravu kola, morální podporu a vlastně za všechno, rodině, přátelům a všem, co mi drželi palce, klukům, co mi pomohli s opravou kola, Vítkovi, Vránovi a Tondovi za to, že mi dělali společnost, když to šlo, a taky všem partnerům, díky kterým jsou všechny tyto mé bláznoviny o dost snazší. Děkuji Kolovně a 3T, Ortlieb, Šolclighting, Pirelli, Milkit, Cykložitný, VIF a Shokz.