Z Asie do Evropy ve znamení svatební cesty - 2700 km na kolech

Na počátku byla svatba

Jak by měla vypadat ideální svatební cesta dvou cyklistů, kteří se seznámili na cyklistickém ultra závodě, a jejichž svatba proběhla na jiné cykloakci, kterou pořádají? Nesmí na ní samozřejmě chybět kolo! V tom jsme měli od počátku jasno, stejně jako v tom, že naši cestu chceme směřovat napříč Evropou. Ovšem to, že si pro start naší cesty zvolíme právě Turecko, bylo tak trochu dílem náhody. Na cestu jsme si vyhradili 18 dnů, během nichž jsme chtěli projet co nejvíce států, které dělí Turecko od České republiky. Těch bylo nakonec 7: Turecko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Ukrajina, Slovensko a Polsko, přes něž jsme urazili za 17 dní 2700 km.

Náročnější cesta tam než zpět

Poté, co jsme připravili naše gravely Pells Raw a vše potřebné sbalili do brašen Ortlieb, přišlo to nejnáročnější z celé cesty, a sice cesta letadlem do turecké Smyrny. Až do prvních kilometrů ujetých po tureckých silnicích jsme doslova trnuli strachy. Nejprve z toho, zda s námi kola sbalená v krabicích z Vídně skutečně odletěla, poté tehdy, když jsme po příletu nemohli kola najít, a když jsme na volně ložené krabice u odpadkových košů narazili, přišla největší obava z toho, v jakém stavu bude obsah krabic. Vše naštěstí dobře dopadlo a my jsme tak mohli s prvním šlápnutím do pedálů začít sbírat zážitky na naší velké cestě.

První turecké dojmy 

Vzhledem k tomu, že jsme do Turecka přiletěli až v podvečer, museli jsme se v tomto třetím největším tureckém městě rychle zorientovat, a především jsme si museli najít vhodné místo na spaní, protože když už jsme konečně opouštěli ruch velkoměsta, přišla na řadu nevyžádá setkání s toulavými psy, kteří, jak jsme později zjistili, ožívali právě až s klesající večerní teplotou. Útočiště nám poskytla ptačí pozorovatelna, a tak nás ráno kromě úmorného horka budilo rovněž i skřehotání plameňáků. Naši prvotní nejistotu z cizí země nám pomohli překonat její obyvatelé, kteří se k nám chovali velmi mile a přívětivě, a to platilo i v případě tureckých řidičů. Ze všech zemí, kterými jsme projížděli, včetně naší krásné domoviny, byli právě Turci těmi nejvíce ohleduplnými řidiči, a to na rychlostních silnicích, přes něž občas vedla naše cesta.

Podél Egejského moře 

O naši trasu se postaral Tom, který měl z domova připravenou kostru trasy, kterou bychom se asi zhruba chtěli vydat, nicméně k úpravám docházelo téměř denně, ať už kvůli počasí, medvědům, minám, nebo jen proto, že jsme si chtěli udělat zastávku na nějakém zajímavém místě mimo trasu. Ale zpět k Turecku, v rámci něhož naše téměř celá trasa vedla při pobřeží Egejského moře, což mělo své pro i proti. Velkou výhodou byla možnost koupat se několikrát denně v moři či dostatek možností pro dokupování zásob, zejména vody, protože teploty se každý den šplhaly přes nepříjemných 40 stupňů, a tak jsme měli spotřebu desítky litrů denně. Drobnou nevýhodou naopak bylo, že egejské pobřeží se vyznačuje poměrně velkou hornatostí a členitostí, a tak pokud si představujete nenáročnou cyklistiku po rovinách, musíme vás vyvést z omylu.

Z Asie zpět do Evropy

Poté, co jsme v Turecku stanuli na nejzápadnějším bodě kontinentální Asie, mysu Baba, přepluli jsme úžinu Dardanely s výhledem na visutý most pyšnící se nejdelším rozpětím oblouku na světě a okusili jsme atmosféru bájné Tróje, nastal čas přesunout se do další země, Řecka. Vzhledem k migrační situaci to pro nás znamenalo překročit velmi přísně střeženou turecko-řeckou hranici, ale také rozloučit se s mořem. Trochu jsme doufali, že to bude znamenat rovněž i rozloučení se s extrémními teplotami, ale to jsme se bohužel spletli. V Řecku jsme navíc zažívali největší invaze komárů, kterým jsme kdy byli vystaveni, k nimž se navíc přidaly problémy s neustálými defekty. Za ty jsme si ale mohli sami, neboť před cestou jsme už nestihli přezout kolo Kláry na bezduše, a tak ani ze čtyř náhradních duší nebyla po pěti dnech žádná, která by nevypadala jako řešeto. Spása přišla v nejseverněji položeném městě Řecka, Orestiadě, kde jsme naštěstí narazili na snad jediný schopný cykloservis během naší celé cesty. Ono štěstí nás provázelo po celou dobu. Říká se, že štěstí přeje připraveným, my říkáme, že štěstí přeje těm, co se ze všeho hned nepo... Jestli by naše svatební cesta měla mít nějaké motto, znělo by asi takto, ačkoli tušíme, že to s romantikou očekávatelnou od svatební cesty nemá cokoli společného.

Řecko ve znamení defektů 

Ačkoli jsme v Řecku strávili sotva 24 hodin, byla to pro nás velmi důležitá zastávka, která nejen že přinesla vyřešení problému s již zmiňovanými defekty, Řecko nám dalo rovněž možnost odpočinout si. Ne, že bychom se v Řecku flákali, denní nájezd jsme si drželi za celých 17 dnů na cca 155 km denně. V Řecku jsme si mohli odpočinout psychicky, protože to byla země, kde jsme se cítili nejvíce bezpečně, a to dokonce bezpečněji než v sousedním Polsku či Slovensku, kde jsme při projíždění romských osad na východě země zažívali velký adrenalin.

První noc v posteli 

Měli jsme radost, že naše trasa Bulharskem nevedla ani přes přímořská letoviska, ani přes velká města, díky čemuž jsme mohli všemi smysly plně nasávat ryzí bulharské pachy a vjemy. Chudé venkovské osady, pozůstatky kočovného způsobu života i v socialismu zamrzlá města, vše mělo jeden společný jmenovatel, a sice to, že všude jsme byli za podivíny, na které se upínaly zraky všech, kterým jsme vstoupili do zorného pole. Bulharsko nám přineslo první větší stoupání přes pohoří Stará Planina, první točené pivo, několik málo zkomolených českých slovíček i první spaní pod střechou v posteli, to vše poprvé po více než 1000 km. Na cestě jsme už trávili více než týden, a tak jsme byli rádi za penzion. Ne že by se nám ve stanu, který jsme si s sebou vezli, nespalo dobře, ale naše do poslední nitky nastokrát propocené oblečení už volalo po vyprání jinde než ve slané mořské vodě.

Dunaj, Dunaj, Dunaj, Dunaj, aj to širé pole…

Když jsme stanuli u druhé největší řeky Evropy, Dunaje, jehož délka toku je zhruba stejně dlouhá jako délka naší svatební cesty, nemít možnost mapy, klidně bychom uvěřili, že jsme přijeli k moři. Ohromně široké koryto řeky, kterou prochází bulharsko-rumunská hranice, jsme překonali pomocí přívozu, který byl, jen pro srovnání, desetkrát dražší než o poznání luxusnější a déle plující trajekt přes Dardanely. A mimochodem, přístav ve Svištově, kde jsme Bulharsko opouštěli, je nejjižněji položeným přístavem na Dunaji. Kdyby se na druhé straně řeky nápisy na cedulích nezměnily z bulharské cyrilice na rumunskou latinku, možná bychom ani nezaznamenali, že už jsme v Rumunsku. Obě země si byly v lecčem velmi podobné, a to nížinným rázem zemědělské krajiny, až příliš často se proplétajícími koňskými povozy mezi auty a naším pocitem, že jsme se vrátili zpět v čase. Co pro nás však bylo nové a co jsme doposud neviděli ani v Bulharsku, ani nikde jinde na světě, byly obrovské megalomanské, a v drtivé většině případů nedostavěné, stavby rodinných domů, honosící se všemožnými věžičkami a výklenky, které vypadaly jako malé strašidelné zámky soutěžící o to, který z nich bude více odporovat zásadám estetiky.

Výzva v podobě Transfagaraše

V Rumunsku nás čekalo největší lákadlo naší celé cesty, a sice pohoří Fagaraš se svým slavným horským silničním přechodem Transafagaraš, který bývá označován za jednu z nejmalebnějších silnic na světě, nechvalně proslulý krmením medvědů projíždějícími nezodpovědnými turisty. Den před nástupem do hor se s námi při dokupování zásob dal do řeči místní pár, který se lámanou angličtinou zajímal, kam máme namířeno. Když jsme je seznámili s naším plánem, vytřeštili oči a pohotově nám strčili do ruky telefon se zprávami, kde běžela reportáž o tom, že před pár dny na Transfagaraši medvěd usmrtil italského motorkáře. Tato informace nás zprvu nechávala klidnými a stáli jsme si za svým prvotním plánem, nicméně když jsme se oba po zbytek dne stali více zádumčivými a méně hovornými, řekli jsme si, že se na to vyspíme a konečné rozhodnutí učiníme ráno.

Výzva nepřijata

Jeden z nás byl pro risknout to přes Transfagaraš, druhý pro jeho objetí jinudy. Máme mezi sebou nepsanou dohodu o tom, že v případě pochybností má právo veta ten, který vyslovil zodpovědnější názor, a tak jsme se namísto k pohoří Fagaraš vydali k řece Olt, podél níž jsme stoupali skrze Karpaty, které nám stály v cestě. Mohlo by se zdát, že jsme nedostáli našemu odvážnému heslu, nicméně i teď zpětně při psaní těchto řádků si za naším rozhodnutím stojíme, a za chvíli vám řekneme proč. Díky našemu rozhodnutí a změně trasy jsme mohli poprvé v životě nahlédnout do útrob kláštera, kam jsme se šli ptát na možnost ubytování, protože jsme se dočetli, že nedaleký kemp spadá právě pod správu mnichů. Když jsme pak večer téhož dne, který jsme měli strávit na Transfagaraši, ve zprávách četli o bleskové povodni, která trhala silnice a lámala stromy, čímž zůstala cesta odříznutá od okolního světa, o správnosti našeho rozhodnutí jsme nepochybovali. My jsme tak Rumunsko opouštěli po 12 dnech strávených na cestách bez setkání s největší evropskou šelmou, ale ty nejsilnější zážitky na nás teprve čekaly.

Sláva Ukrajině!

Ihned po překročení rumunsko-ukrajinských hranic nám bylo jasné, že ačkoli válka zuří na opačných částech země, její velmi hořká pachuť dusivě svírá celou zem, včetně kdysi československé Podkarpatské Rusi. V každé sebemenší vesničce smutně vlály vlajky nad hroby padlých a mladé kluky a muže člověk nezahlédl. V očích žen a starců byl znát strach, ale i vděk za to, že jsme k nim přijeli, a dle jejich slov i za to, co pro Ukrajinu dělá Česká republika. Nejsilněji na nás tato ponurá atmosféra těžce zkoušené země dolehla na Koločavě. V dříve českými turisty zaplavené bývalé četnické stanici nebylo nyní po turismu ani památky. Majitelka Natálie Tumacerová nám vysvětlovala, že s příchodem války se z útulné hospody s penzionem stalo místo pro rekreaci ukrajinských rodin, které si sem jezdí odpočinout od neustálých výbuchů a zvuků sirén. Když jsme po takřka bezesné noci zde strávené v obchůdku s tradičními suvenýry potkali chlapečka, který neměl peníze na náramek pro tatínka, náramek jsme mu koupili. Když nám pak Natálie řekla, že tatínek dostal dovolenou na frontě a udělal si sem s rodinou výlet, a když nám sám tatínek přišel za synka poděkovat, došla nám veškerá slova. Vše završila návštěva hrobu Olbrachtova knižního hrdiny Nikoly Šuhaje, nad kterým když zakrákal havran, jela nám hlavou jako mantra slova "krákat nepřestane, dokud v Koločavě živý chlap zůstane"…

Konec se blíží 

Nás čekal přejezd přes Mukačevo na pěší hraniční přechod na Slovensko, který jsme si však špatně zvolenou trasou zpestřili víc, než jsme původně chtěli. Namísto po silnici jsme se vydali při železniční trati, což obnášelo brodění řeky a až 50metrových kaluží, ve kterých k naší nelibosti plavali hadi. Když jsme po 10 km došli pod železniční most, kde výstražné cedule říkali něco o minách, ani na vteřinu jsme neváhali, vzali jsme zpátečku a vydali jsme se strastiplnou stejnou cestou nazpět. Poté jsme se, naplnění smutkem, po vystání řady na hranicích ocitli na Slovensku, kde jsme přes Prešov pokračovali k Pieninskému národnímu parku tvořícímu hranici s Polskem, který je snad nejvíce proslaven vorařstvím na řece Dunajec. Celé to na nás však působilo jako místo vhodné spíše pro konzumenty volného času než pro dva staromilce mající rádi přírodu bez lidskou rukou vytvořených atrakcí.

Něco končí, něco začíná 

Vzhledem k tomu, že s časem jsme na tom byli dobře, Polskem, poslední zemí na naší cestě, jsme loudavým tempem objeli Tatry, abychom se následně zase vrátili na slovenskou Oravu, která nám učarovala. Při výhledech do zdánlivě nikde nekončící krajiny jsme si začínali pomalu uvědomovat, že našemu dobrodružství se pomalu krátí dech. A když jsme pak po 17 dnech stanuli opět v naší otčině, jak už to tak bývá při podobných koncích, mísil se v nás vděk za to, že se nám náš plán ve zdraví nás i našich dvoustopých parťáků zdařil, se steskem po tom, že zase na nějaký přestaneme být tím, co máme ze všeho nejraději – cyklopoutníky, kteří s otevřenýma očima a srdcem přijímají vše, co jim šlápnutí do pedálů přinese… Ale že to, panečku, byla jízda!