Tomova Bohemia Divide 2023

785 km, 12 km převýšení, 2 dny 8 hodin 37 minut

Počasí koncem září umí být v české kotlině už velmi nevlídné. Tím je bohemka pověstná, všechny 4 předchozí ročníky byly minimálně co se počasí týče extrémní. Zažil jsem na nich teploty pod nulou, orkán i vytrvalé deště. To však nebyl případ letošního ročníku. Na popáté to konečně pořadatelů okolo Honzy Švarcbacha vyšlo a byl podzim jako malovaný. Ranní teploty tedy klesaly jen ke 2˚ C, ale přes den vystoupaly až nad 25˚ C. Rozsah teplot byl teda fakt velký. Každé ráno jsem dost vymrznul, přes den se ale člověk na sluníčku krásně zahřál. Start byl již tradičně na jihu Čech ve Vyšším Brodě. Trasa lemovala česko-rakouské státní hranice až do Chlumu u Třeboně, dále pak dlouho na sever, přes Třeboňskou pánev krajem tisíce rybníků až do Středočeské pahorkatiny k bájné hoře Blaník, Posázavím, Kutnohorskem, Polabím a Českým rájem. A dále až do Jizerských hor, kde jsme zase na pár kilometrů zavítali nejprve k našim polským sousedům a po projetí Frýdlantského výběžku ještě na skok do Německa. Po návratu do Čech jsme přes Lužické hory a Českosazské Švýcarsko mířili do Šluknovského výběžku, konkrétně do města Varnsdorf, kde byl v pivovaru Kocour opět již tradičně cíl této skvělé akce. Trasa byla úžasná, rychlá a jezdivá – skvělá práce traserů!

A teď k samotnému průběhu závodu. Měl jsem jasný plán jet hned od začátku naplno, co možná nejdéle, jak to půjde. Pokud možno sám a být co nejvíce vepředu. Prvních 80 km jsem měl velké problémy s navigací. Hodně jsem bloudil, a to mě stálo spoustu času. Proto mě vždy závodníci za mnou dojeli. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu ve skupině jedoucí na čele a s navigací se cestou pokusím víc sžít. Skupina byla poměrně početná, složená asi ze 7 závodníků. Předpokládal jsem ale, že noc tuto skupinu výrazně eliminuje. Různě jsme se předjížděli, dojížděli, ale pořád jsem jel více méně sám, i když jsem měl ostatní na dohled.

Když jsem proto okolo 22. hodiny v Třeboni na 180. kilometru dojel Toma Fabiána, který stavěl na benzínce, rozhodl jsem se nezdržovat zastávkou, kterou jsem měl původně v plánu a pokračoval jsem s Tomem. Jídla i pití jsem měl dost na celou noc. Kousek za Třeboní nás dojel ještě jeden závodník a nějaký čas jsme tak pokračovali dál ve třech. Na Malý a Velký Blaník už však přijíždíme sami a poprvé kontroluji GPS tracking, jen pro jistotu, abych zjistil, jestli není ještě někdo před námi. Nikdo tam však nebyl, super, teď to jen těch 500 km udržet a pokud možno ujet i Tomovi. 😊 Jízda ve dvou v noci je určitě velká výhoda. Když si člověk povídá, nechce se mu tolik spát a je to prostě větší zábava. Noc nám utekla a už začíná svítat. Do Kácova na benzinku je to už jen kousek. 329. kilometr a snídaně na kácovské pumpě je moje první delší zastávka. Dáváme kafe, bagetu, já pivo. Ještě dokoupení zásob na další cestu a po asi 25 minutách rychle uháníme dál. Jak totiž zjišťujeme podle GPS trackingu, asi půl hodiny za námi je už Michal Ozogán. Proto mobilizujeme všechny síly a jedeme. Po asi dvou hodinách jízdy přijíždíme do Kutné Hory – města, kde jsem doposud ještě pořádně nebyl a hodně mě překvapilo tím, jak je hezké. Naše další krátká zastávka cca 5 minut proběhla v Kolíně na benzínce, kde dokupujeme zásoby a prohazujeme pás slov s fanouškem a fotografem závodu. Teď už hurá podél Labe, přes Poděbrady a Nymburk až do Českého ráje, kde v Sobotce na náměstí dokupujeme zásoby na večer. Bylo už něco okolo 19. hodiny a před námi už na trase nebylo žádné místo, kde by bylo možné nakoupit - to jsem si alespoň myslel, špatně jsem se totiž podíval, kudy závod vede. Nakonec jsem byl moc rád za nonstop pumpu před Harrachovem. Sobotka byla na 500. kilometru od startu a my je ujeli za nějakých 30 hodin nonstop jízdy. Můj stop time byl tou dobou lehce pod půl hodiny. Já jsem se cítil celkem odpočatě, spát se mi ještě nechtělo, ale věděl jsem, že druhá noc beze spánku bude hodně těžká.

Po projetí Českého ráje na nás čekal "Mt. Everest" tohoto závodu, a sice kopec Kozákov. Kopec, na který jdeme navíc tou nejhezčí a nejpříjemnější cestou. Už jen za svitu měsíce, si za mých občasných nadávek v poklidu stoupáme po žluté turistické značce závratnou rychlostí 1 km/hod., možná i méně. Ale jak známo, každý kopec jednou skončí. A pak už nás čeká dlouhý sjezd do Semil. Na vrcholu se na něj ještě pořádně oblečeme. Já si beru všechno, co mám a stejně se klepu jako ratlík a přestávám cítit prsty jak na rukou, tak i na nohách. Vůbec mi proto nevadí, že po pár minutách, co sjíždíme, začíná zase stoupání. Při jednom z ohlédnutí za sebe totiž zjišťuji, že za mnou není Tom. Měl jsem strach, jestli se někde nespadl, a tak se otáčím a jedu se po něm podívat. Naštěstí po chvilce zjišťuji, že nespadl Tom, ale jen čelovka z jeho helmy. Jelikož měl ale taky zmrzlé prsty, opětovné přidělání čelovky na helmu mu zabralo dost času, a to byl okamžik, kdy jsem viděl jinak absolutního pohodáře, kterého nic nerozhází, fakt naštvaného.😊 Nevím proč, ale nějak mi to k němu nesedělo a začal jsem se hrozně smát. Nakonec se to povedlo, čelovka drží a my sjíždíme do Semil, kde nás dva rampouchy čeká pán z kavárny, kde bylo jedno z cépéček. Myslím, že bylo už hodně po 22. hodině a kavárna měla mít už dávno zavřeno. Přesto se zde rozhodli na nás počkat. Dostali jsme výbornou kávu, čaj a zákusek. Káva a pár vlídných slov mě po mrazivém sjezdu staví opět na chvilku na nohy a začínáme stoupat do Vysokého nad Jizerou. Tento kraj mám moc rád, narodila se zde má babička, mám to zároveň nedaleko od svého bydliště a rád sem jezdím na vyjížďky. A bohužel taky právě proto moc dobře vím, co nás teď čeká. Kopce, co budou hodně kousat. Navíc teploty jsou jen 2-3˚ C nad nulou. Následujících 16 km do Vysokého jdeme skoro 2 hodiny. Nevím, jak Tom, ale já už začínám mít lehké mikrospánky. Když přijíždíme na náměstí ve Vysokém, Tom využívá světla z pouličního osvětlení a opětovně se snaží přidělat čelovku na helmu, kde mu furt nějak nechce držet. I když mi říkal, ať nečekám a jedu dál, rozhodl jsem si na chvilku lehnout, než to opraví. Lehám si proto na chodník a okamžitě usínám. Jak mi pak Tom vyprávěl, po asi 30 vteřinách spánku jsem vyskočil a vyděšeně jsem zařval "Jak dlouho už spím, musíme jet?!". No, přišlo mi, že tam musím ležet už alespoň hodinu… Zasmáli jsme se a s dobrou náladou jedeme dál.

Teď už jsou tady mé domácí Jizerky. Ještě než do nich však vjedeme, dáváme zastávku na již zmiňované pumpě před Harrachovem, která podle mých představ vůbec na trase být neměla. S o to větší radostí si dávám smažák v housce. Taky jsem byl furt dost zmrzlý a už asi hodinu do Toma hustím, jak bych si dal horké kafe. No a tak asi proto jsem si k housce koupil ledové pivo. Zastávka to byla příjemná. Asi po 20 minutách, prakticky ihned po opětovném usednutí na kolo, přichází spánková krize. Návyku od časů školky, chodit po jídle spát, se nemůžu zbavit dodnes. Nicméně se s tím snažím bojovat, do sluchátek si pouštím tvrdý metal a snažím se točit dál. Když ale vidím velblouda, který se válí vprostřed cesty v jedné z kaluží a následně mě oslepí neonově pulzující tři smrky, dochází mi po konzultaci s Tomem, že mám asi halucinace. Rozhodl jsem se proto, že dál radši chvilku při kole půjdu, že mě to snad trochu probere. Bylo to stejně dost do kopce, tak jsem nebyl o tolik pomalejší než Tom, který jel. Při chůzi jím a piju ledovou colu. To je velká výhoda tohoto chladného počasí, neteplá vám pití. Po asi 15 minutách se cítím o mnoho lépe, žádní další velbloudi, ani disco smrky. Usedám proto na kolo a snažím se dojet Toma. Když se k němu blížím, už z dálky slyším, jak Tom někomu něco vypráví, nebo s někým telefonuje. To mi přišlo ve 2 ráno divné. Proto hned, jak ho dojíždím, na něj křičím, s kým si to tam vypráví, když se od něj vzápětí dovídám, že se bavil s lakýrníkem a jakýmisi brigádníky, a taky že se právě vrací z pracovní porady. Dochází mi, že si svou slabší chvilku a halucinace právě užívá zase on. Snažím se s ním co nejvíc mluvit, aby neusnul, ale na mou otázku, zda chce jet dál, nebo chce jít radši spát, odpovídá: "Kolik asi bere takovej brigádník?".

Druhý den na tuto momentku budeme s úsměvem vzpomínat… Teď ale nastal čas jít spát. Jsou asi 3 hodiny ráno, kousek od nás na trase je turistický přístřešek, jsme uprostřed Jizerských hor ve výšce 1200 m n.m. Teplota okolo nuly, já mám spacák, ve kterém je zima i okolo 5˚ C. Krizi mám za sebou, spát se mi už tolik nechce. Krátce proto zvažuji, že pojedu dál. Jelikož mám ale strach z brzy následujícího sjezdu z hory Smrk, ve kterém bych určitě usnul, rozhoduji se nakonec taky pro krátký spánek. Budík dávám na 4:30, tedy za hodinu a půl spánku. Tom si chtěl původně dopřát 2 hodiny, ale nakonec vyráží společně se mnou. Ve spacáku jsem na sobě měl všechny věci, co jsem si s sebou vezl, i tak mi ale byla celkem zima. Pro následující sjezd se balím pro jistotu ještě i do spacáku, který si dávám pod nepromokavou bundu. Když přijíždíme do Lázní Libverda, je mi takové horko, že ze sebe musím spacák zase sundat a při té příležitosti jdu na WC. Celou dobu jsem si stopoval čas, abych věděl, jakou budu mít na Toma ztrátu. K mému zděšení to bylo rovnou 15 minut. Věděl jsem, že Tom má v plánu zastávku v Hejnicích v pekárně a doufal jsem, že ho tam zase dojedu. Ale pekárna byla ještě zavřená a Tom jel dál. Musel jsem tedy hodně přidat, abych měl šanci bojovat o vítezství. Po asi hodinovém spurtu, kousek před Frýdlantem, jsem Toma dojel. Bylo mu taky horko, a tak musel odkládat pár vrstev oblečení. Prohodili jsme několik slov, ale já jsem byl rozjetý, a tak se mi nechtělo čekat, abych nevystydnul. Vyrazil jsem proto do únik, který trval asi půl hodiny, než za sebou najednou slyším "tobě to dneska nějak jede". Otáčím se a ano, Tom. Následuje sjezd, ze kterého ujíždí zase on mně. Už to tak vypadá, že závodíme, nebo se o to spíš ze zbytku sil snažíme. Ale asi ani jeden z nás nemá sílu na rozhodující únik. Právě proto po 100 kilometrové návštěvě Německa a následném průjezdu Lužických hor a Českého Švýcarska dorážíme společně do Šluknovského výběžku, konkrétně do pivovaru Kocour ve Varnsdorfu. Na děleném prvním místě v čas 2 dny 8 hodin 37 minut.

Chci moc poděkovat Tomovi Fabiánovi za hezký výlet a Honzovi Švarcbachovi za jeho přípravu a úžasnou organizaci. A hlavně chci poděkovat také české značce jízdních kol a vybavení pro cyklistiku PELLS. Na kole této značky jsem mohl letos jezdit. Za celou sezonu jsem neřešil jediný technický problém a především díky tomu jsem mohl vyhrát Bohemia Divide, být 3. na 400 ultra a dokončit 2000 miles adventure.