Tom na Italy Divide 2025

1260 kilometrů napříč Itálii z Pompejí na Lago di Garda s převýšením 23000 metrů za 4 dny a 51 minut

Největší stres z cesty na start 

Je úterý 2 dny do startu a já začínám řešit, jak se vlastně vůbec dostanu na start. Vzhledem k nabitému programu posledních dní jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli vůbec pojedu. Když jsem se nakonec na poslední chvíli rozhodl, že pojedu, nezbývá nic jiného než letět! Nelétám rád a natož ještě s kolem, nikdy jsem to nezažil a vůbec jsem nevěděl, co mě čeká. Myslel jsem, že koupit letenku nebude problém, nakonec jsem na lince Praha-Neapol našel jednu jedinou, poslední. Ve středu ráno zabalím kolo do krabice, naházím veškeré vybavení na závod do vesty a jedu si koupit nové tretry, ty staré se mi totiž rozložily o předchozím víkendu. Jet závod v nových neprošlapaných botách není ideální, ale furt lepší než jet bos. Odpoledne mě Klára zavezla na letiště, pomohla s odbavením, rozloučili jsme se a já věděl, že teď už je vše jen na mně. Ze závodu strach nemám, ale z té cesty na start jsem měl obavy. Těším se, až vylezu v Neapoli z letadla a opět se šťastně shledám se svým kolem. Po necelých 2 hodinách se tak i k mému překvapení stalo, let úplně v pohodě, kolo jsem dostal, nikde se neztratilo, úžasný. Po vystoupení z letadla jsem za 10 minut stál před letištěm a začal jsem sestavovat kolo. Myslel jsem, jaký to bude horor a ono to byla zatím pohádka. Z letiště do Pompejí to mám ještě asi 2 hodiny jízdy. Do kempu, kde se ráno v 10 má startovat, přijíždím v 1 hodinu ráno, najdu si volné místo na parkovišti pro karavany, rozbalím spacák, lehám pod pomerančovník a jdu spát.

Komplikace před startem a spurt na Vesuv

Ráno vstávám v 7 hodin, cítím se krásně odpočatý, ale 6 hodin spánku, ještě po té cestě, není před tak dlouhým závodem ideální. V 8 hodin si jdu zase trochu nervózní pro startovní číslo, nervózní proto, že neumím skoro vůbec anglicky, natož třeba italsky! Nakonec zjišťuji, že nervi byly opět zbytečný, s Italy se člověk krásně dorozumí i česky. Dostal jsem startovní číslo, něco podepsal a hurá! Mému startu na Italy Divide už nemůže nic zabránit. To nejhorší z celého závodu je za mnou, a sice dostat se na start a úspěšně se odprezentovat! Do startu zbývá ještě hodina, rozhodl jsem se proto trochu si projet Pompeje a nakoupit si jídlo na cestu na prvních 24 hodin, stejně tak, jak to dělám na závodech doma. Zpět do kempu se vracím v 9:49, 11 minut (!) před startem závodu. Když vidím pouze prázdný stánek, kde probíhala prezentace a nikde ani živáčka, začínám zmatkovat, vůbec nechápu, co se děje, start má být přece až za 10 minut. Jedu podle stop v písku a pokouším se najít peloton. Nějaká paní na mě mává a za křiku Italy Divide ukazuje směrem dolů z kopce, úplně bez rozmyslu se tím směrem vydávám a jedu kilometr, dva a furt nikoho nevidím. Vracím se do kempu, kde už jsou organizátoři, jeden z nich mě zavede k místu startu, kde už ovšem zase nikdo není, je totiž 10:13 a závod už si víc než čtvrt hodiny vesele jede, ale beze mě! Jak se tohle mohlo stát, proč odstartovaly o deset minut dřív? Jsem nasranej, ale tak hezky zdravě, motivuje mě to a začínám se hezky rozjíždět! Po asi 35 minutách dojíždím jednoho závodníka a opouštím tak poslední místo ve startovním poli. Cestou na sopku Vesuv postupně předjedu další zhruba stovku bikepackerů. Stoupání na Vesuv byl krásný zážitek a super rozehřátí na začátek závodu. Při sjezdu ze sopky postupně dojíždím další a další závodníky a cesta krásně ubíhá, závod mě úplně pohltil.

Setkání s dikobrazem

Po zhruba 120 kilometrech si konečně zastavím na čurání, potřeboval jsem už od startu, ale v tom nastalém zmatku nebyl čas, spojuji to i s doplněním vody na čerpací stanici. Další zastávku spojuji pro změnu s nasazením světla, jsem na zhruba na 220. km a mám za sebou nějakých 11 hodin v sedle, přede mnou je stoupání do skoro 1900 m n. m. a už teď tady dole okolo 1000 m je pořádná zima. Po celém dni ve 30 stupních se mi tak aspoň teď těch 8 stupňů jeví. Je mi jasný, že nahoře to bude pořádně štípat. Kromě dresu a kalhot, ve kterých jedu, mám na oblečení návleky na ruce a nohy a nepromokavou bundu, teď lituji, že jsem nepřihodil péřovku, ale jak vždy říkám, co nemám, to nepotřebuji a nějak to přežiju. Jak postupně stoupám krásnou lesní serpentinou, občas mě do oči praští žlutá výstražná cedule upozorňující na možnost střetu s medvědem. I typ lesa a krajiny mi nápadně připomíná slovenské medvědí hvozdy. Medvěda sice nepotkávám, zato předjíždím dikobraze, za chvíli druhého a za zatáčkou třetího člena dikobrazí rodinky. Čumím na ně jak tele na nový vrata, vůbec jsem netušil, že dikobraz žije v Itálii ve volné přírodě. Když se blížím na vrchol stoupání, začíná se postupně objevovat sníh. Teplota klesla na 2 stupně a mně dochází, že následující sjezd k Lago si Scanno o téměř 1000 výškových metrů níž bude pořádná kryoterapie. Sjezd k jezeru mi několikrát zpestří pastevečtí psi, kteří se asi nudí a chtějí hrát na honěnou, mě ale to spurtovaní ve 3 ráno moc nebaví. Když jsem konečně dole, to nejhorší teprve přichází, teplota v údolí klesla k nule, a navíc je mlha a obrovská vlhkost. Vytahuji proto z vesty rukavice, které jsem si šetřil, až bude nejhůř. Mám tak zmrzlý a necitlivý prsty, že dostat se do nich trvá věčnost, nakonec se vše povede a já už prosebně vyhlížím východ slunka a první otevřenou kavárnu. Trvalo to sice ještě pár hodin, ale kavárnu jsem našel, dávám dvě presa ,dva croissanty a hurá dál.

Všechny cesty vedou do Říma, kam Tom vjíždí z prvního místa

Mým dalším cílem na trase je město Tivoli, kde chci doplnit vodu a psychicky se připravit na průjezd Říma! Průjezd Říma byl totiž opravdu zážitek, vytržen z ticha a samoty krásných lesů a hor předchozí noci se teď probíjím davem zombíků kochajících se krásami tohoto určitě krásného, ale zatraceně přelidněného města. U kolosea pořizuji jednu rychlou fotku a snažím se z tyhle džungle dostat co nejdřív pryč. Náladu mi zpraví telefonát z domu, volá Klárka a oznamuje mi, že jsem aktuálně na první místě, trvalo mi tedy téměř na minutu přesně 24 hodin a přes 400 kilometrů, než jsem se dostal z posledního místa po startu do vedení. Teď už to jen těch 800 kiláků udržet. Celý den se mi jede moc hezky, jen občas začínám mít silně pocit, že projíždím místy, kde už jsem někdy předtím byl, přitom jistě vím, že alespoň v tomhle životě to být nemohlo, tyto části Itálie navštěvuji úplně poprvé. Silný déjàvu, dokonce se několikrát dívám do navigace, zda jsem tudy už neprojížděl a nemotám se tady v kruzích. To ještě není ani tma a mně už takhle hrabe.

Totální noční zatmění a vybití veškeré elektroniky

Ve městě Viterbo mám v plánu večeři, teplou večeři, stavím proto u pizzerie a objednávám pizzu, půlku sním hned a druhou půlku beru s sebou na večer. Noc se pomalu blíží, tak rovnou připravuji čelovku a nasazuji návleky. Po jídle se mi jede zase o něco lépe, mám už za sebou nějakých 36 hodin nonstop jízdy a přibližně 600 km. Únava se začíná projevovat, hlavně ty neustále déjàvu mi občas zamotají hlavu. Postupně mi dochází že je to asi forma halucinací ze spánkové deprivace. Ale furt se s tím dá jet, brzo po setmění přijíždím po cestě, která se pomalu mění na pěšinku až úplně zmizí a já se deru roštím a bodláčím, do místa, ze kterého se bez mačety nedá dostat. Vracím se proto k nejbližší cestě a snažím se to objet, bloudění mě bohužel stálo asi půl hodiny a závodník za mnou si opět přebírá vedení. Po dalších dvou hodinách jízdy před sebou zahlédnu červenou blikačku a zaraduji se, že už ho mám nadohled! Moje radost ale netrvá dlouho, po nějakých 38 hodinách a asi 650 km jízdy nonstop začíná přicházet krize, a to totální a asi největší, jakou jsem kdy měl! Jak se druhý den dozvídám od Kláry, dokonce jsem jí večer volal a zmateně jsem se ptal, kde jsem a co tam dělám, vůbec jsem nevěděl, co se děje! Naštěstí, když mi řekla ať okamžitě zastavím a jdu spát, tak jsem bez odmlouvání poslech! Bohužel mi už neřekla ať si zhasnu čelovku, vypnu navigaci a dám si vše dobíjet. Proto když se ráno v 6 hodin vzbudím, s hrůzou zjišťuji, že mám vše vybité a svítící čelovky na hlavě si všímám dokonce až po další hodině. 6 hodin spánku bylo zatraceně moc, sice se cítím krásně odpočatý, ale předpokládám, že jsem se startovním polem musel hluboce propadnout! Rychle balím spacák a pospíchám do města Orvieto, které je necelý kilometr od místa mého noclehu, je ale 6 hodin ráno a všechno je zavřené. Zkouším proto hledat zásuvky na veřejných WC, tady si v zrcadle všimnu, že mi svítí čelovka. Ihned ji vypínám a nadávám si, že tahle energie mi bude v následujících nocích náramně chybět. Zásuvku zde ale nenacházím. Jezdím proto po městě a za okapem jedné z restaurací konečně nacházím zásuvku, připojím powerbanku a jdu hledat další zdroj energie pro telefon a hlavně navigaci. Nakonec asi po čtvrt hodině přijíždím k obchodu, kde teprve doplňuji zásoby a otevírají až za víc než 2 hodiny! Zkouším zaklepat, přichází prodavač a já se mu snažím vysvětlit, co po něm chci. Vypadá, že česky moc neumí, ale po chvilce se chytnul a ochotně bere telefon a navigaci a dává mi je nabíjet! Mam tedy chvilku čas, než se to vše dobije, rozhodl jsem se proto k povolení a vyštelovaní předního brzdového třmenu. Ten mi totiž po jednom zásahu kamene škrtá o kotouč a přibrzďuje, navíc to vydává otravný zvuk, který už poslouchám asi 300 kilometrů. Po půl hodině se vracím pro powerbanku a potkávám budoucího vítěze Benjamina. Ptá se mě, jestli je vše ok, vysvětluji mu, co všechno se mi o uplynulé noci stalo, ale také neumí česky, takže z toho asi moc nepochopil, zamával a jel dál. Jak následně po kontrole trackingu s údivem zjišťuji, byl to jediný člověk, který mě po té mé noční patálii předjel! Posílen touto zprávou ukončuji nabíjení a vydávám se vstříc toskánským šotolinám, na které jsem se od startu těšil a které mě neskutečně baví. Na gravelu hltám kilometry po desítkách, krajina je tady překrásná a na prašných cestách potkávám jen zcela ojediněle cyklistu anebo motorkáře, jinak mám cesty sám pro sebe. Říkám si tak zas a znova, co všichni hledají v tom Římě, když ta pravá krása je tady!

Pizza, pizza a zase pizza

Další zastávka na dobíjení a první větší doplnění zásob mi vyšla na město San Quirico d'Orcia, poklidné toskánské městečko s malým obchůdkem, a hlavně zásuvkou na dobíjení. Pokouším se koupit powerbanku, ale tu zde pochopitelně nemají. No nic, třeba budu mít více štěstí v Sieně, dalším velkém městě na trase, které před sebou mám už pouhých 60 kilometrů. Do Sieny dorazím po dalších 3 hodinách jízdy gravelovým rájem. Jen se přestalo prášit, začalo pršet, ne na dlouho ale o to vydatněji! Bylo to takové příjemné osvěžení, navíc to vyhnalo turisty a v ulicích Sieny se vylidnilo. Průjezd je tak mnohem příjemnější, dokonce se i stíhám kochat architekturou. Na žádné elektro ovšem nenarážím a místní indické potraviny, zkouším jich asi celkem šest, powerbanku nemají. V jedné z prodejen ale objevuji alespoň nabíječku s USB-C kabelem, kupuji ji, abych mohl dobíjet alespoň 2 zařízení najednou. K tomu kupuji colu, vodu do bidonu a hurá dál. Je 17 hodin a rád bych do tmy dojel někam, kde si konečně dám tu teplou pizzu a studený pivko. Tam také nasadím světla a opět dám vše nabíjet. Ráno jsem měl plán dojet za světla do Florencie, nakonec se mi to nepodařilo o 30 kilometrů. Na pizzu tak zastavuji ve městě Greve in Chianti, místní pizzerie pizzu fakt umí a jako bonus mají spoustu zásuvek. Navíc mi půjčují ještě jednu nabíječku, prostě sen! Zastávku si nuceně prodlužuji o zhruba 20 minut, již po několikáté, nabíjení mě strašně zdržuje, to je daň za to, že jsem chtěl ušetřit váhu na powerbance. Příště beru ale určitě větší!

V zajetí mikrospánků

Před tím, než vyrazím vstříc další noci, o které vím, že pokud chci ještě bojovat o první místo, nemůžu jít rozhodně spát, kouknu na mapu, co mě v noci čeká, a kromě Florencie, která doufám v noci bude vylidněná, vidím jeden velký kopec, na který, jak vzápětí zjistím, budu dlouho vzpomínat. Cesta do Florencie krásně ubíhala, bylo to furt nahoru a dolů, celkem zábava. Po sjedu do města, které bylo celé krásně nasvícené a skutečně téměř lidu prázdné, a tak jsem si ho užil ze všech velkých měst, kterými jsme během závodu projížděli, nejvíc, přišla nekonečná rovina podél řeky Arno. Ještě, než jsem opustil brány města, upoutala mě hlasitá hudba nesoucí se z jednoho bistra v jinak opuštěném místním lunaparku, udělám si tak ještě menší zajížďku na redbull, colu a doplním vodu do bidonu. Nabíjení raději nevytahuji, bylo všude kolem spoustu bubáků. Naházím tak rychle všechno do kapes a mizím plácat se na tu rovinu podél řeky. Tohle je přesně ta rovina, kde budu za chvilku usínat, pomyslím si, monotónní nudné šlapání bez zatáčení, a ještě k tomu, abych ušetřil baterii ve světle, tak když to jde, mám zhasnuto úplně, když je horší terén, svítím na nejnižší režim, což je asi to samé jako si svítit telefonem! No a už je to tady, mikrospánky! Jelikož šetřím baterii v telefonu, nemůžu, nechci zapínat sluchátka a pouštět si muziku, jdu na to proto po staru a začínám si zpívat. Musím se smát sám sobě, jak moc falešně, po chvilce sám sebe nemůžu poslouchat! Naštěstí se přede mnou při průjezdu nějaké vesnice objevil automat na nápoje a sladkosti, proberu kapsy, spočítám drobné a vybírám, čím si udělám radost. Nakonec vytáčím 2x fantu a 2x brambůrky ve tvaru dinosaurů. Chroupáni dinosaurů mě udrželo při životě až pod kopec, který mě definitivně probírá a začínám se cítit zase dobře. Ten kopec, který mě teď probral, mě ale za chvíli málem sežral, není to jen jeden kopec, je jich víc za sebou a jsou vysoké, je to přejezd Apenin! Podle trackeru jsem ale zase na druhém místě, jednoho ze závodníků jsem předjel někde ve Florencii a další, ten první, je kousek přede mnou. Podle všeho ještě nespal a pokud to není Chuck Norris anebo jeho táta, tak dneska v noci už to nemůže vydržet. Pomalu a značně použitý se belhám serpentinami do prudkého asfaltového stoupání, když za sebou vidím světlo. Není to auto, je to zase Benjamin, ten samý, co se mě ráno ptal, jestli je vše ok. Chvilku zase pokecáme, já nerozumím jemu a on zase mně, takže přestaneme plýtvat energií na zbytečné tlachání a jedeme chvilku mlčky dál společně, je to jediných 20 minut, kdy nejedu během závodu sám. Pak najednou zase přichází mikrospánky, padám z kola a dál musím při kole chvilku jen jít, abych se probral. Benjaminovo světlo mi mizí v dáli, podle grafu v navigaci je ale nejhorší stoupání za mnou, a navíc už bude brzo svítat. Svítání je ovšem čas, kdy mívám pravidelně ty nejhorší spánkové krize. Navíc nemám jídlo, posledního dinosaura už jsem dávno snědl a nemám nic než jeden redbull a vodu. Dávám redbull a toužebně vyhlížím první vesnici, ve které doufám bude alespoň kavárna.

Nezapomenutelná setkání

Už je to asi 7 hodin, co tohle stoupání začalo, mám pocit, že se vůbec neposouvám vpřed, těším se až se zase svezu z kopce dolů. Netrvá dlouho a sjezd skutečně přichází, ale zase nejsem spokojený, je to těžký technický sjezd plný kamenů, kořenů a ve stavu, v jakém jsem, jedu dolů snad pomaleji, než bych jel nahoru. Tohle je první místo na celé trase, kde bych byl radši za svého fulla! Jsem vyklepanej jak startka a potřebuji nějakou vzpruhu, naštěstí už vyšlo slunko, a navíc před sebou vidím vesničku Luicciana, je to malá vesnička a já si říkám, že tady určitě nic nekoupím, tuplem v 7 ráno. Čím blíž jsem ale vesnici, sílí vůně čerstvého pečiva a já začínám věřit, že si dám kafe a snad se i najím. Pizzeria Pane, to je to místo, odkud se line nádherná vůně. Přicházím ke dveřím, beru za kliku, ale je zavřeno. Zklamání bylo velké, ale než stihnu dojít ke kolu, které mám opřené opodál, slyším, jak někdo odemyká dveře, otočím se a vidím usměvavého chlápka, který na mě mává, ať jdu dál a něco říká. Je to Ital a neumí česky, to je jasný, že jo, ale dobří lidé si rozumí, proto vím, že mi říkal že otevírá až za dvě hodiny, ale kafe mi uvaří, pizzu bohužel ne, protože teprve roztápí pec. Dávám si tedy dvě kafe a k nim dostávám nějaké podpultové sušenky, asi to byla pánova snídaně, ale ochotně se rozdělil. Byl jsem strašně šťastný a nadšený jeho ochotou, začal jsem mu vyprávět, odkud kam jedu, jak dlouho jsme na cestě odkud jsem a podobně… Vypadalo to, že si opravu rozumíme, po chvíli klábosení se sebral a odešel, a když se vrátil, nesl na talíři nějakou placku z pizzového těsta potřenou olivovým olejem. Úžasný, to je sen, pustil jsem se do ní, jako bych týden nejedl. Když mě viděl, zase odešel, po chvilce se vrátil a nesl bochník chleba, teplého voňavého chleba, ze kterého se ještě kouřilo! Dopil jsem druhé kafe, dojedl sušenky a teplý chleba jsem si dal pod dres, aby mě krásně hřál. Byl jsem po noci totiž dost promrzlý. Vzal jsem si věci z nabíječky a chtěl jsem zaplatit. Chlápek si ale odmítl moje peníze vzít, byl jsem dojatý a v šoku. Někoho tak ochotného jsem dlouho nepotkal, krásný zážitek, který mně dobil energii na 100 %. Ještě jsem si s ním udělal fotku na památku, poděkoval jsem a vyrazil dál.

Gravelový tanec v dešti

Následuje ještě pár kilometrů sjezdu a pak další nekonečné stoupání, asfaltové serpentiny ve, kterých se nudím, a tak pro zajímavost zkontroluji trackery. Zjišťuji, že Němec, který celou dobu vedl, je už za mnou, a navíc mimo trasu, asi hledá místo, kde doplnit zásoby, říkám si. Projíždím horami a užívám si krásné výhledy, tak trochu ale už mám těch kopců plné zuby a těším se, až se krajina promění a bude zase placatější. Po pár kilometrech přichází dlouhý sjezd až do údolí řeky Reno, podél které dojedu do dalšího velkého italského města, do Boloni. Z Boloni následuje nekonečná rovina až do Verony. Brzo zjistím, že roviny sedí lépe Benjaminovi, který jede první a svůj náskok neustále navyšuje. To mě trochu psychicky sráží, nechci se smířit s tím, že dojedu až druhý, snažím se zrychlit, ale už to moc nejde. V jednom z měst zhruba na půl cesty mezi Boloňou a Veronou musím navíc nuceně zastavit na dobíjení, dávám si tedy dvě kafe a pokecám s majitelem restaurace, který obdivuje moje kolo a také zjišťuje, odkud kam jedu. Když znovu usedám na kolo, dopadají na mě první kapky deště, při pohledu na oblohu zjišťuji, že to bude asi veselé! Mám ale štěstí a bouřkové mraky a déšť se honí všude kolem, ale mně se vyhýbají, zatím! Přijíždím do Verony, posledního velkého města na trase, hned na prvním kruháči mě málem sundala dodávka, je totiž už tma a já nesvítím, šetřím baterii v čelovce na horši časy. Ty však, jak mi hned došlo, by vůbec nemusely přijít, když hned nerozsvítím… A jelikož mi po více než 1150 kilometrech došla i baterka v přehazovačce, a navíc potřebuji zase dobít elektroniku, zastávka dává smysl! Míjím indickou restauraci, chvilku váhám. Dal bych si raději pizzu, ale nakonec se otáčím a jdu k Indovi. Objednávám jídlo a dělám všechny úkony potřebné na posledních 90 kilometrů jízdy v noci a za deště. Během chvilky, co jsem si sedl v restauraci, začal totiž totální přívalový slejvák. Vzhledem k tomu, že mě čeká stoupání do skoro 2000 m n. m., začínám se dávat na modlení, aby nebyl nahoře sníh! Po chvilce čekání přináší Ind dlouhý talíř s jídlem, dlouhý byl přes celý stůl a porce tak pro 3 hodně hladový lidi. Vysvětluje mi, že už bude zavírat a že by to stejně musel vyhodit, tak že mi trochu dopřál. Snědl jsem sotva půlku a přemýšlel, co s tou druhou, byly to takové nudle se zeleninou, dost špatně přepravitelný materiál. Uvažuji nad bidonem, ale bojím se vyrazit do hor jen s litrem vody, proto jsem to tam musel nechat, navíc vezu furt ten bochník chleba, takže jídla budu mít na noc dost. Než vyrazím, déšť poměrně ustává, ale i tak je všude plno kaluží a já jsem během chvilky durch!

Za 7 hodin jen 38 kilometrů?!

Průjezd Veronou byl až nečekaně snadný a já už stojím pod tím kopcem, kopcem, na který asi nezapomenu do smrti. Prudké technické stoupání v kameni, už nemám nohy, abych to jel, tlačím proto kolo už čím dál častěji, do toho mikrospánky a halucinace. I když tam jsem úplně sám, mám pocit, že tam jsme tři a ti dva za mnou mě brzdí. Několikrát je okřiknu, ať jdou, že takhle tam nikdy nedojdeme! Když si vzápětí uvědomím, že tam jsem sám, tak je mi to vlastně líto, parťák by se teď hodil. Jsem ve stavu, že ujdu 2 kilometry za hodinu! Rozhoduji se pro první 10minutový spánek, nastavuji budík, lehám na mokrou zem a ihned spím, zima mě však probudí už po 7 minutách. Tenhle pokus o spánek budu ještě 4x opakovat, ani jednou však nevydržím celých deset minut. Je 7 stupňů, to není moc velká zima, ale jsem totálně mokrý, fouká vítr, a navíc únava dělá taky svoje! Nicméně že bych vytáhl spacák, to mě ani na chvíli nenapadlo. Vím, že mě čeká v cíli Klárka a nechci ji nechat čekat dlouho. Je strašná zima, teplota klesá k nule a fouká silný vítr, naštěstí už neprší a oblečení na mě uschlo, jen boty mám totálně durch a už chladem necítím prsty. Ruce na tom jsou dost podobně, cit v nich pomalu mizí! Naštěstí mě s východem slunce pomalu, ale jistě přechází i krize, a navíc už jsem na vrcholu posledního stoupání a do cíle to mám už jen 50 km. Je 7 hodin ráno a když si vzpomenu, že okolo půlnoci jsem byl dole pod kopcem, dochází mi, že jsem těch 38 kilometru šel 7 hodin, celou noc! Hrozný, nezapomenutný zážitek!

Mráz, kroupy, sníh... A taky konečně cíl!

Když začínám pomalu, ale jistě klesat do údolí k řece Adige, nebe se opět zatáhne, mám trochu obavy, že z toho zase začne pršet. Pršet nezačalo, bylo totiž pod nulou, začaly padat kroupy se sněhem! Naštěstí čím rychleji klesám, tím víc se otepluje, už za půl hodiny jsem o 1000 metrů níž a v údolí je o 12 stupňů tepleji. I když to mám do cíle posledních 25 km, a to skoro po rovině, necítím po sjezdu vůbec ruce. Zastavuji proto na poslední kafe a croissant. Jo, a taky jsem si dal nanuk! Na poslední kilometry jsem si pustil hudbu do sluchátek, věděl jsem, že teď už baterie šetřit nemusím a chtěl jsem si to ještě udělat hezký! Díky hudbě to uteklo úplně samo a já přijíždím do cíle. Že je to cíl jsem si všiml jen díky Klárce, která mě čekala u cesty a mávala, nikde žádný banner ani pořadatel, jen kiosek s občerstvením a v něm tleskajíce servírky. Po chvilce přichází i Giacomo, tvůrce téhle parádní trasy a otec zakladatel, vítá mě, gratuluje a přidává informaci, že mě vyfotí v trůnu pro finishery, ale musím mu dát ještě hodinu, než vše připraví. Vítěz Benjamin byl v cíli nakonec o 7 hodin rychleji než já, celou dobu to bylo poměrně vyrovnaná bitva, ale v závěru, když už jsem věděl, že s tím nic neudělám, dost jsem zvolnil. Z druhého místa jsem byl samozřejmě zklamány, s odstupem času ale zklamání opadá a převládá spokojenost! Důležitý je, že jsem si konečně vyzkoušel delší bikepacking závod v zahraničí a ověřil si, že to, co mi funguje v Čechách, bude fungovat i venku. Samozřejmě vím o spoustě věcí, které se mi nepovedly a musím to zlepšit, třeba vozit větší powerbanku a možná i péřovku.

Už teď se těším do Skotska na Highland Treil 550 a pomalu plánuji další akce. Na závěr bych chtěl moc poděkovat všem, kteří mě během závodu povzbuzovali a poháněli vpřed, díky! Byla to parádní jízda! Také bych chtěl vyzdvihnout kolo, na kterém jsem jel, a sice Pells RAW nové generace. Obvykle kolům jména nedávám, ale tentokrát jsem svého gravela pojmenoval! Jelikož jsem si přišel pro časté déjàvu a halucinace, ale i kvůli rychlosti jakou závod ubíhal, že cestuji časem, vzpomněl jsem si na film Návrat do budoucnosti a auto DeLorean, takže můj RAW se jmenuje DeLorean!