Míle 2023 aneb potřetí, a přesto poprvé (3/3)

A jak to šlo na jihu? V porovnání se severem mi jih přišel psychicky jednodušší. Jednak proto, že jsem jej jela s pocitem, že jsem dokázala dojet do Sedlice, otočit se v ní a pokračovat dál. To totiž znamenalo, že jsem už v tu chvíli na svém osobním rekordu. Ještě nikdy v životě jsem neujela takovou vzdálenost a s každým přibývajícím kilometrem můj osobák a počet dnů strávených na kole narůstal. Vědomí toho mi přinášelo příjemný pocit na duši. A za druhé, jet jižní trasu ve směru ze Sedlice do Aše znamenalo jediné – návrat domů, návrat na rodnou Moravu, návrat do Česka. Člověk měl najednou pocit velké úlevy, když za sebou nechával medvědí hvozdy a blížil se "bezpečnějšímu" Česku. V Česku si totiž nemusíte hlídat, zda náhodou nejste po 21. hodině v zákazu, nebo zda to, co před sebou vidíte, není silueta medvěda. Ne, že bych z medvědů šílela, to vůbec ne, já jsem mnohem větší poseroutka ze psů, ale když jsme cestou na Hrešnou stoupali již za tmy a cca 10-15 metrů před námi přeběhlo přes cestu medvídě, řekla jsem si "a sakra!". Tom v tu chvíli telefonoval se svou ségrou a naštěstí méďu nepostřehl. To bylo jediné štěstí, protože Tom má tyto chundeláče ještě méně v oblibě než já.

Přeskočila jsem ale první noc strávenou na jihu, kdy nám po startu v Sedlici kolem 18. hodiny do zákazu zbývaly sotva tři hodiny jízdy. Pořád jsme se nacházeli v Poloninách, na první pohled v dosti nehostinném kraji. Kopce vůkol nám braly dech, v takových místech člověk vidí medvědy všude… Tím, že už bylo dost hodin, nenarazili jsme ani na nikoho, koho bychom mohli poprosit o přenocování na zahradě, a tak nám nezbylo než si lehnout na hřbitově. Ano, ač to zní jakkoli divně, hřbitov s malým kostelíkem byl oplocen, a to je mnohdy to jediné, co vám v těchto místech stačí. Ke kostelům a kaplím jsme se při hledání noclehů uchylovali častěji. A to z vícero důvodů... Jednak proto, že bývají oplocené, mají stříšku proti dešti a poskytují i pocit psychického bezpečí, protože poutníci a nalezení pomoci k těmto místům tak nějak patří...

Jaká je jižní trasa v porovnání se severní?

Jižní trasa na Slovensku je v porovnání se severem na první pohled méně líbivá, není to taková ta prvoplánová kráska, ze které byste si sedli na zadek. Nevidíte Tatry, nejste v srdci Fatry. Na jihu spíše překonáváte tisíce čupků vedoucích zdánlivě nikam, většinu času trávíte v lesích na rádoby trailech a jste mnohem méně v civilizaci než při průjezdu severní trasou. Ale o to větší kouzlo za mě jih má, je víc punkový, drsný, zkrátka musíte si k lásce k němu dojít. Na jihu jsme častěji naráželi na stáda oveček, které se pod dozorem bačů pásly na dechberoucích loukách, na krávy spásající trávu a zvonící do širokého okolí, ale taky na pastevecké psy, kteří tato stáda hlídali před medvědy a vlky, a bohužel i před vyplesklými českými blázny na kolech. Jak jsem se těšila do Česka, kde na mě už konečně nebudou tyto krvelačné bestie startovat! Trochu předběhnu a řeknu, že poslední taková bestie na nás vyběhla, k našemu údivu, asi 500 m od cíle od bramborárny. Na mílích je to holt tak, že člověk nedostane zkrátka ani metr zadarmo, ať už psychicky či fyzicky. Ale zpět na Slovensko... Tím, že jsem stejnou trasu jela loni, trochu mě deptalo, že jsem letos pomalejší než při své loňské pouti. Nepomáhalo ani to, když jsem se snažila říkat si, že letos už mám v nohách značnou porci kilometrů oproti loňskému startu v Sedlici, takže zákonitě nemůžu být stejně svěží. To, že jsem stejnou trasu absolvovala už loni, pro mě nebyla příliš výhoda. Já si totiž z celé cesty pamatuji jen takové záblesky, že se někde ocitnu a řeknu si jo, tady už jsem byla. Nebo tady teď bude modrý dům. Ale že bych si pamatovala, kde je jaký krám, nebo kdy přijde jaké stoupání, to vůbec. Já během svého putování přemýšlím nad tolika věcmi, že mnohdy ani nestíhám postřehnout, co je kolem mě. 

Exkurce do mílařovy hlavy

A nad čím že člověk při mílích přemýšlí? Já to mám tak, že se vracím k různým životním momentům. Nedělám to záměrně, že bych si řekla tak a teď budu přemýšlet o babičce, která mi dva roky zpět zemřela a která mi chybí. Nebo že teď si vzpomenu na to, jak jsem žila s holkami na výšce ve sdíleném studentském bytě a jak jsme si užívaly mládí a bezstarostného života. Zkrátka všechna ta témata přichází samy od sebe. Ale opět, není to náhoda, že zrovna na něco si vzpomeneme, že zrovna něco nám vypluje na povrch do roviny vědomí. V běžném životě totiž máme pořád něco na práci, jsme neustále zaměstnaní vším možným a na to, co bychom si měli odžít, nebo nad čím bychom si měli popřemýšlet, nám mnohdy nezbude prostor. A často navíc zafunguje i obranný mechanismus našeho těla, že to zkrátka popře, potlačí, vytěsní. Představte si ale, že jedete na kole stovky kilometrů, a je jedno, jestli jste sám nebo s někým, protože věřte mi, že i když jedete s někým, není to o tom, že byste si celou dobu povídali. Většinou jedete za sebou 10-40 metrů v závěsu a mlčíte. Jedinou vaší činností na mílích je to, že musíte držet řídítka a točíte nohama. Hlava pak má spoustu prostoru pro to, aby si přemýšlela, ať chcete, nebo nechcete. A co s tím budete dělat? Změnit činnost nemůžete, stejně tak si nemůžete zapnout televizi, nezabavíte se prací na zahradě, nevezmete si knížku, nejdete za kamarády do hospody… Nic z toho zkrátka udělat nemůžete, a tak si nuceně zůstanete se svými myšlenkami. A to je přesně ten terapeutický proces, který se na mílích odehraje. Výsledek je ten, jak to proklamuje Honza Kopka, zakladatel mil. Míle léčí… Ano, léčí nejen bolavá těla, protože čím déle jste na kole, tím méně vás toho bolí. Ale míle léčí i duše…

Jak se zabavit?

Já jsem si dlouhé míle na mílích zkracovala posloucháním audioknížek. Stáhla jsem si však jen dvě, a tak jsem je jela pořád dokola. Byly to již jednou zmiňované, mé milované Rychlé šípy a Hoši od Bobří řeky. Je to jednoduchá beletrie, takže vůbec nevadí, že jste unavení, nevyspalí a fungujete na půl mozku. A hlavně je to krásné, dobrodružné vyprávění o tom, co sami právě děláte – spíte pod širákem, plníte bobříka mlčení, když jste za dlouhé dny sotva s někým promluvili, bobříka odvahy, když jedete sami opuštěnou noční krajinou… A hlavně cítíte, jak moc jsou vám blízké všechny ty vznešené hodnoty, o kterých tyto hrdinské příběhy jsou… Pomoc druhému, když se rozdělíte o poslední kousek tyčinky, souznění s přírodou a úcta k ní, takže všechny své odpadky si zase pěkně odvezete, čestnost a hra fair play, takže nebudete porušovat pravidla, i když vás nikdo nevidí, ohleduplnost k druhým lidem, takže každému, kdo vás pustí na turistické stezce, automaticky poděkujete… Podle mě by se každý měl snažit být takovým hrdinou. Hrdina není ten, kdo má nadpřirozené schopnosti, ale ten, kdo má oči otevřené, je vnímavý a nebojí se postavit se za druhého, je ochoten pomoci a má vlastní morální hodnoty, kterými se řídí. Musím uznat, že míle mám tak ráda proto, že mám pocit, že na mílích je právě takových hrdinů mnohem větší koncentrace než v běžném, nemílařském světě… Díky, Honzo, za to, co jsi dokázal vytvořit!

Teď ale zpět na trasu… Průjezd Slovenskem šel poměrně hladce, zřejmě i s vidinou toho, že se blíží moje milovaná Moravěnka s mou srdcovkou – Bílými Karpatami. Když nám zavolal Aleš Nenička, kameraman letošního ročníku, že by nás chtěl natočit, ať se potkáme na Velké Javořině, nejvyšším vrcholu Bílých Karpat, který je co by kamenem dohodil od mého rodiště, srdce mi zaplesalo. Mohl nám zavolat kdykoli během 3260 km dlouhé cesty a on si vybere zrovna "mou" Javořinu! Další náhoda?

Tyto dny na mílích jsem byla jako Alenka v říši divů… Při průjezdu Strážnicí nás čekalo překvapení v podobě kamarádů táborníků, kteří si ve všední den večer udělali výlet, aby si s námi mohli dát pivo a mohli nás pozdravit. Samozřejmě, že nezůstalo jen u jednoho a brečet se mi chce ještě teď, když si na to vzpomenu. Po Strážnici přišla další srdcovka – Šatov s vajíčkovou královnou Helenkou! Ačkoli jsme ze Šatova chtěli ještě pokračovat toho večera dál, moc rádi jsme změnili plán a zůstali jsme v tomto ráji na zemi. S blaženým pocitem, kolik krásných momentů a setkání máme za sebou, utekl zbytek jižní trasy jako voda. Až v Českém lese přišly vydatné deště a ochlazení, které nám trochu ubralo na morálu a které nás doprovázely až do samotného závěru mil. Jak řekl Tom, Honza Kopka si předplatil pro sebe hezké počasí a jakmile dojel do cíle, jenom chčije. 😊 Honzo, nevadí, my ti to odpustíme, protože jsi vážně frajer za to, co jsi dokázal vytvořit! 

3260 KM, PŘEVÝŠENÍ 75 000 M, CELKOVÝ ČAS 23 DNŮ, 16 HODIN A 38 MINUT. PRVNÍ ŽENA V CÍLI 1000 MIL, PRVNÍ ŽENA V CÍLI 2000 MIL. JEDINÁ HOLKA NA KOLE, KTERÁ SE NA TRASU DLOUHOU 2000 MIL VYDALA. CELKOVĚ DĚLENÉ 16.-17. MÍSTO Z CELKOVÉH POČTU 33 CYKLISTŮ, KTEŘÍ DOJELI DO CÍLE 2000 MIL.

Z CELÉHO SRDCE DĚKUJI HONZOVI A CELÉMU TÝMU ZA TO, ŽE PRO NÁS DĚLAJÍ MÍLE, VŠEM DOBROVOLNÍKŮM A HODNÝM LIDEM, ŽE SE O NÁS STARALI JAKO O VLASTNÍ, PEPÍKOVI A JEHO PARTĚ DO BRAMBORÁRNY ZA KAŽDODENNÍ ZPRÁVY A NEJSRDEČNĚJŠÍ PŘIVÍTÁNÍ, RODINĚ A PŘÁTELŮM ZA BEZMEZNOU PODPORU, TOMOVI ZA TO, ŽE SE MNOU MĚL TRPĚLIVOST, KDYŽ JSEM SE STAVĚLA NA ZADNÍ A V NEPOSLEDNÍ ŘADĚ DĚKUJI VŠEM SPONZORŮM, KTEŘÍ MI UDĚLALI MÉ PUTOVÁNÍ O DOST PŘÍJEMNĚJŠÍ. JMENOVITĚ DĚKUJI ALDOVI A AZUB ZA NEJLEPŠÍ BRAŠNY ORTLIEB, KTERÉ DRSNÉ PODMÍNKY MIL ZVLÁDLY NA VÝBORNOU, ZA SVĚTLO ŠOLC LIGHTING, KTERÉ MĚ VYVEDLO I Z TÉ NEJVĚTŠÍ TMY, SLUCHÁTKŮM SHOKZ, DÍKY KTERÝM JSEM MOHLA BEZPEČNĚ TELEFONOVAT SE SVÝMI NEBLIŽŠÍMI A ZPŘÍJEMŇOVAT SI CESTU POSLECHEM AUDIOKNÍŽEK, BJEŽ ZA STYLOVÉ ČELENKY, NÁKRČNÍKY A NÁVLEKY, KTERÉ MĚ HŘÁLY, KDYŽ MI BYLA ZIMA A CHRÁNILY PŘED SLUNÍČKEM, KDYŽ MI BYLO HORKO, CYKLOŽITNÝ ZA PLÁŠTĚ PIRELLI, KTERÉ MĚ PODRŽELY I V TĚCH NEJHORŠÍCH SJEZDECH, MILKIT ZA MLÉKO, DÍKY KTERÉMU JSEM CELOU CESTU ZVLÁDLA BEZ JEDINÉHO DEFEKTU, KOLOVNĚ A POC ZA TO, ŽE JSEM DÍKY NIM MĚLA TU NEJLEPŠÍ OCHRANU NA HLAVĚ A VIF ZA OCHRANU OČÍ PŘED SLUNEČNÍMI PAPRSKY A MOUCHAMI.